Jak se máte v Karlových Varech, co rozhodlo o tom, že jste přijala pozvání?

Mám se tu velmi dobře, i když jsem trochu unavená, chodím pozdě spát. Za můj příjezd může trochu náhoda. Původně jsem váhala, jestli mám přijet, protože renovuji dům a i když jsem  myslela, že to bude maličkost, táhne se to už rok. Ale dostala jsem nabídku pracovat s režisérem Johnem Irvinem a když jsem se dozvěděla, že tu bude, uvědomila jsem si, že to je výborná příležitost se s ním setkat a popovídat si. Dohodli jsme se, za tři týdny  v Mariánských lázních začínáme. 

Vracíte se tedy jako už mnohokrát do Evropy, kde jste kdysi zažila například zlatou éru francouzského filmu. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Díky francouzské a také italské kinematografii jsem se stala herečkou. Jako dítě jsem skoro vůbec neznala ani anglický film, přestože jsem ve Velké Británii vyrostla, protože jsem do patnácti let měla zakázáno chodit do kina a neměli jsme doma ani televizi. Pak jsem poznala francouzský a italský film a v něm herečky, které mě okouzlily a inspirovaly. Zejména Jeanne Moreauová. Takže ve Francii jsem pak vždycky hrála velmi ráda.

Začínala jste jako modelka, a po prvních filmových rolích v Evropě jste se brzy prosadila i v americkém filmu. Co vám tyto dvě odlišné zkušenosti daly?

Můj vnitřní život ovlivnilo víc evropské kino, ale na ten skutečný zapůsobila Amerika daleko víc. Byl to velký kontrast s mým poměrně tradičním vzděláním a výchovou, a myslím, že mi to udělalo dobře. Západní pobřeží Ameriky je plné lidé, kteří hledají alternativu k tradičnímu životu.

Já sama na Americe spoustu věcí odmítám, ale také přijímám. Nesnáším celou tu  kulturu fast foodů, globalizace a americké podnikavosti, na druhou stranu mám ráda jejich otevřenost a pocit, že vždycky můžete něco dokázat.

V Británii jsem žila ve 400 let starém venkovském domě a měla jsem pocit, že se potřebuji nadechnout. Přesto jsem za svoji původní výchovu a vzdělání vděčná, přináší mi to rovnováhu. A také jsem měla štěstí, že jsem vyrůstala s oběma rodiči.

Máte od nich v genetické výbavě kombinaci francouzských a britských respektive skotských předků. Cítila jste někdy sama na sobě, že ve vás soupeří nebo se doplňují dvě odlišné nátury?

Asi ano, a někdy to bylo příjemné. Ale nejspíš to mělo vliv i na to, že jsem nikdy nevěděla kam přesně patřím. Vždycky jsem měla pocit outsidera, člověka zvenčí. Teď už mi to nedělá takovou hlavu, už se cítím pohodlně na mnoha místech světa.

Měla jste štěstí na velmi pestré herecké příležitosti. Máte některé role nebo žánry radši než jiné?

Když je člověk mladý, chce hrát vážné role, a když je starší, dává přednost lehkosti, vtipu. Pochopila jsem to, když jsem jednou točila s velmi starým režisérem, byla to kombinace dramatu a komedie, a já jsem doufala, že to bude dělat trošku jako "do Bergmana". Když jsem pochopila, že ne, mluvila jsem o tom s Francoisem Truffautem a říkala mu, že máme s Georgem Cukorem na některé scény jiný názor. A on mi řekl: není divu, vždyť jemu je dvaaosmdesát, on už nechce, aby to bylo tak temné!

Za ty roky v Hollywoodu jsem užila nejvíc legrace s lidmi, kteří byli starší nebo přímo staří, protože oni se umí smát daleko víc věcem. Přátelila jsem se s Billym Wilderem a jeho ženou a byla s nimi  ohromná legrace, pořád se měli čemu smát.

Takže dávám přednost komediím, ale častěji mě obsazovali do vážných rolí. A nejradši mám prostě důvtipné filmy. Nemusí to být přímo komedie, ale musí obsahovat důvtipné, břitké dialogy. Myslím, že v tomhle ohledu jsem měla docela štěstí.

Změnil se podle vás obraz ženy ve filmu během vaší kariéry? Herečky si snad odedávna stěžovaly, že dostávají nabídky jen dokud jsou velmi mladé a krásné. Může to být někdy jiné?

Myslím, že se to moc nemění ani nezmění. Svět a film chce vidět mladou sexualitu. Najdou se i filmy o starší generaci, ale jsou to výjimky.

Určitě se ale změnil ideál ženské krásy. Zdá se mi, že dřív byly slavné herečky včetně vás víc ženami, osobnostmi.

Pojetí ženskosti jako takové se mění. Spousta žen se snaží vypadat sexy, ale nevím, jestli to zároveň znamená, že vypadají žensky. Připadá mi to jako trochu zoufalé snažení. Možná je to tím, že taková je celá móda, přeje tomu, co je hrubé a vulgární, ve filmech se používá spousta sprostých slov. Lidé se neumí přesně vyjadřovat, je nuda je poslouchat. Místo aby volili a vybírali slova k vyjádření myšlenky, slyšíte samé "fuck". Ale nevím, jestli se z toho má vyvozovat nějaký vážný závěr, spíš doufám, že je to móda, která přejde. Já z toho nepanikařím, mladým lidem fandím, myslím, že jsou fajn a mají to těžké. V jádru jsou milí.

Sledujete současný evropský film?

K nám do Ameriky se toho moc nedostane, občas se mi to podaří, když přijmu pozvání na nějaký festival, ale je obtížné držet krok. Já dneska spíš čtu noviny, poslouchám zprávy. Ve světě se děje tolik závažných věcí a já mám na noviny návyk. Můj otec, když se dozvěděl, že chci být herečkou, řekl: "Dobře, nevadí mi to, ale musíš číst noviny a nesmíš mě nudit historkami z natáčení." A já to dodnes dělám, dokonce když jsem pryč, nikdo nesmí noviny vyházet, já se pak jimi probírám.

Co ještě sledujete, co vás baví?

Lidi mě baví a zvířata. Mám poprvé v životě psa, dokonce velkého. Vždycky jsem měla kočky, měla jsem je ráda a vůbec jsem si nebyla jistá, jestli dovedu být pejskařem. Snad to ani není zodpovědné, když jsem herečka: je těžké najít někoho hodně spolehlivého na hlídání. Ale zamilovala jsem se do něj.

A ještě mě zajímá současné umění a také miluji zeleninu, strašně ráda chodím na trhy. A ticho mám ráda.

Poznala jste v životě i díky své práci ohromné množství mužů. Co říkáte názoru, že to je jiný živočišný druh než žena?

Souhlasím, ale je to přátelský druh. Tohle je dobrá teorie, pomáhá jim porozumět. Když vycházíte z předpokladu, že jsou stejní jako my, vede to ke konfliktům. Ale já jsem s tím nikdy  problém neměla, protože jsem měla velice dobrý vztah se svým otcem a ten mi o mužích hodně řekl a naučil, takže jak jsem stárla, neměla jsem velké potíže jim rozumět a vycházet  s nimi.

Moje vztahy byly dobré snad i proto, že mě vždycky zajímal jen určitý druh mužů: slušní, rozumní a laskaví. Existují samozřejmě i egoističtí a násilničtí muži, ale díkybohu jsem se s nimi nesetkala. Popravdě řečeno myslím, že některé ženy svým chováním muže dráždí, a protože akce vyvolává reakci, je třeba za to nést určitý díl odpovědnosti.

Měla jste na muže takové štěstí nebo instinkt?

Jsem velmi instinktivní.

Můžete přiblížit film, který u nás budete točit?

Ráda. Je to příběh z Rakouska-Uherska, jsem v něm ředitelkou školy, která se tváří jako baletní škola, ale vládne tam podivná atmosféra, nádech něčeho perverzního.

Máte ráda kostýmní filmy, dokonce nějakou konkrétní dobu?

Ano, kostýmní filmy ráda mám, ale pokud jde o konkrétní dobu, hodně to záleží na tom, jak v té zemi, kde točíme, vaří. Nenosím totiž ráda korzety, a pokud pracuji někde, kde jsou moc dobrá a těžká jídla, je to peklo. Užila jsem si s tím své, jednou jsem točila v Maďarsku, a tam byla všechna jídla velmi vydatná. Nedokázala jsem jim odolat a pak jsem trpěla: na hlavě složitý účes, na sobě korzet a v sobě pořádný oběd!

Když už je o tom řeč, hodně mě třeba překvapilo,  když jsem na sobě měla empírový  kostým. Šaty byly přestřižené pod prsy, jinak volné - a i když měly hluboký dekolt, který obnažoval skoro všechno, vůbec jsem si nepřipadla sexy a necítila jsem se dobře. Mám radši těsnější, projmuté šaty, i když jsou třeba až ke krku. Cítím se v nich přitažlivější a záhadná. Tentokrát ovšem budu mít přísný účes, přísné šaty, celá budu přísná. A těším se, že se za těch šest týdnů také podívám po Čechách.