Váš film Ničeho nelituji byl vybrán do letošní karlovarské soutěže dokumentárních filmů. Co to pro vás znamená?

Samozřejmě jde o velikou poctu, jednoduše řečeno. Jsme šťastní, protože víme, že to není vůbec jednoduché.

Jste v kontaktu s protagonistkami, které ve vašem filmu mluví o svých rodinách?

Patricia, nejmladší členka té první rodiny, přijede na festival, aby zde osobně uvedla první a snad i druhou projekci. Ověřilo se mi, že diskuse, které se po filmu rozproudí, bývají strašně zajímavé. A jsem ráda, že ona se jich pravidelně účastní a nemyslí si, že ten film byl proti ní nějak zneužitý. Ne, že bych si to sama myslela, ale někteří lidé by to tak mohli chápat.

Jak se rodinné situace vašich hrdinů v době od skončení natáčení posunuly?

V té druhé rodině se paradoxně manželské vztahy obou mužů asi moc nezměnily, alespoň podle toho, co o tom sama vím. Ovšem nějakou dobu jsem s nimi teď nemluvila. Naproti tomu s Patricií jsem v neustálém kontaktu, jezdí se mnou na projekce. Ona náš film hodnotí tak, že jí vlastně pomohl v tom, že se snaží o komunikaci s maminkou. I ta je tomu nakonec nakloněná a spolu se plánovitě scházejí. Patricie si uvědomuje, že bez toho, aniž by si přiznala, že patří do své rodiny, nemůže v životě najít rovnováhu. Uzavřít se před vlastními rodiči nepředstavuje žádné řešení. Proto na sobě dost pracuje, také k tomu má dispozice i dost inteligence.

Co člověk musí v sobě mít, aby byl schopen na sobě pracovat?

Měla jsem na mysli, že nemusíte znát spoustu faktů, ale měl byste být otevřený a tolerantní, připustit si, co člověk není obvykle ochoten. Samozřejmě záleží i na tom, v jakém životním úseku se ten který člověk nachází. Je to dost složitá otázka.

Chcete v Karlových Varech vyhrát?

Určitá část každého z nás chce vyhrát. Najde se velmi málo lidí, kteří odmítají být vítězi. Ale stejně jako člověk touží po úspěchu, druhá část jeho osobnosti zase říká, že to není v životě až tak důležité. Že jde jen o malé štěstí a důležité věci jsou jinde.