Nevím, zda to byl ďábelský dramaturgický záměr nebo náhoda, ale včera šly ve Velkém sále těsně po sobě dva soutěžní filmy z letošního canneského festivalu. Weingartnerův hraný Konec tučných let a Mooreův dokument Fahrenheit 9/11.

Jde nejen o dva bývalé soupeře, jsou to zároveň filmy, které se - každý ze své strany - zabývají stejným tématem: vzpourou proti systému. Mooreův dokument je přesně takový, jaký asi většina z nás čekala: ryze účelová záležitost, jejíž poločas rozpadu o mnoho nepřesáhne datum podzimních prezidentských voleb.

Dílo, které je téměř nemožné hodnotit z filmařského hlediska. Bude se prostě bude líbit těm, kdo s Moorem souhlasí, a ti druzí ho budou nenávidět. Ale za pět let už bude všem volný, nebude žádný důvod se na něj dívat. Leda až nějaký festival vytvoří sekci Staré zprávy.

Mooreův film vyvolává jedinou otázku - etickou: může Moore tak bezostyšně a jednostranně útočit? Jenže na tu má stejně odpověď každý z nás už předem (a proč by nemohl? Politici to dělají imrvére...), Fahrenheit nikoho z nás nezmění, jen nám potvrdí názor.

Z Konce tučných let, filmu o relativnosti Mooreovských absolutních pravd ale taky o tom, jak dobré a zábavné je se svtem bojovat, jsme s kamarády odcházeli nabití zvláštní energií. Stáli jsme kolem popelníku a říkali si, že je ten pravý čas něco udělat. Něco změnit, udělat něco pořádného. Furt ještě nevíme co. Ale ono nás už něco napadne...