Jak jste se jako výhradní tvůrce reklam dostal k natáčení parodického krátkého filmu?

Původně šlo o reklamu na Absolut vodku, kterou jsme natáčeli v Indii. Reklamu jsme pak prodloužili o více hudby, dodali tance a melodramatický příběh bollywoodského ražení s trapně dlouhými záběry, a krátký film byl na světě. Točili jsme v Bombaji a Jaipuru osm dní, další dva týdny zabraly přípravy. V Indii totiž nějaké kostýmy či rekvizity moc nenajdete. Všechno se muselo ušít. Jen pro představu, náš štáb čítal dvě stovky lidí.

Není to na krátký film trochu moc?

Bezesporu. Jenže v Indii každý vlastní kus něčeho, jeden objektiv od kamery, druhý kameru, další má stativ od lampy a jiný člověk je zase majitelem lampy.  Během natáčení si člověk, který vlastní  stativ od lampy, celou dobu stativ od lampy drží, vlastník lampy má zase štafličky a drží si tu lampu. Navíc je to velice dlouhý proces, protože Indové jsou při práci trochu pomalejší.  Na druhou stranu jsou velmi hodní. Strašně se snažili a bylo vidět, jak je to baví.  I když to nebyl standardní postup, na nic zásadního si nemohu stěžovat. Zajímavá zkušenost.

Jak jste vybírali hudbu?

Ta se komponovala. My jsme vymýšleli texty, což byla velká legrace, jelikož jsme se je snažili mít co nejúchylnější. Na hudbu jsme měli kliku, protože jsme našli dva velmi šikovné muzikanty, kteří to složili přesně podle našich představ, a navíc překvapivě rychle.

V čem vás zaujaly bollywodské filmy?

Já jsem je poprvé viděl až v Indii a připadaly mi naprosto úžasné a zároveň úchylné. Všechny jsou téměř stejné. Vždy v nich je jeden klaďas a jeden záporák, oba jsou zamilovaní do stejné ženské, mezitím se zpívá a tancuje, logiku to moc nemá, ale základní schéma zůstává.

Jak jste našli hlavní postavy?

S hlavním hrdinou Mulitem jsme měli velkou kliku, i když byl naivní jak dítě a trochu magor. Přesto přesně pochopil, co od něj chci. Hned se do role dostal, tančil přesně tak, jak jsme chtěli. Jakmile něco zkazil, tak se hrozně omlouval. Trochu horší to bylo s hlavní ženskou představitelkou Mitou, která se ho hrozně štítila. Měli jsme problém dát je k sobě a přinutit ji, aby ho chytla za ruku, natož aby mu dala pusu. Byla to relativně známá herečka a on byl takový ucho.

Nevadilo Indům, že točíte parodii pro ně téměř nedotknutelných filmů?

Ne, protože oni to vůbec nepochopili. Byli přesvědčení, že to myslíme vážně. Dokonce i indičtí novináři, kteří náš film viděli, nevěřili, že ho netočil Ind, brali to jako naprosto seriózní záležitost. Na druhou stranu jsem si z toho nechtěl dělat až takovou legraci, protože ta forma už je sama o sobě dost srandovní. Pro mě zůstává nepochopitelné, že tamní lidi tyhle naivní melodramata pořád berou. Indičtí režiséři ale musejí mít hroznou radost, když vidí, jak lidi při promítání běžně křičí, smějou se a pláčou.

Kromě vás se na projektu Absolut Pictures podíleli taková esa současné režie jako Spike Lee, Sam Raimi, Tom DiCillo či Tarsem Singh. Byl v jejich příspěvcích patrný jejich osobitý rukopis?

Abych řekl pravdu, moc se mi jejich reklamy nelíbily a myslím, že svůj nesporný talent do tohoto projektu nijak viditelně nevložili.

Uvažujete po této zkušenosti o natočení dalšího krátkého filmu?

Krátký film už točit nechci. Je na tom totiž tolik práce, že už je lepší točit rovnou celovečerní film. Nějaké plány mám, ale ještě to není nic konkrétního. Nechávám tomu volný průběh.

Který krátký film z letošní kolekce se vám líbil nejvíce?

Nejvíc se mi líbil švédský film Ženská síla. Takhle by podle mě měl krátký film vypadat. Délka do deseti minut, jedna vtipná  situace. Krátké filmy, které jsou smutné, většinou nefungují. Není k tomu dostatečná plocha, aby to člověka nějak dojalo. Divák pak příběhu moc nevěří, připadá mu falešný a může mít pocit, že z něj tvůrce ty emoce tahá.