Příběh nezaměstnaného učitele hudby, který přijal místo ve škole pro problémové děti a snaží se je získat pro hudbu, natočil už v roce 1945 Jean Dréville pod názvem Slaviččí klec.

"Můj film je jen volnou inspirací tímto snímkem, který na mě před léty silně zapůsobil a do určité míry mi  připomíná moje vlastní dětství," řekl na tiskové konferenci režisér Christophe Barratier, který původně vystudoval hudbu a Slavíci v kleci jsou jeho filmovým debutem.

"Jsem z filmařské rodiny producentů a herců až do několikátého kolena a už v osmi letech jsem točil na "osmičku" velmi špatné horory. Moje dětství však bylo komplikované, oba rodiče hráli a já vyrůstal u babičky a čelil otázkám spolužáků, proč pro mě do školy nikdy nechodí máma ani táta. Babička mě pak zapsala do hudební školy, kde přišli na to, že mám talent, a moje kariéra se zdála jasně daná - vyšší hudební vzdělání, učitelství hudby. V osmnácti jsem se tím učitelem stal a o šest let později zběhl zpátky "do dětství" - k filmu," zavzpomínal před novináři režisér a dodal, že právě díky hudebnímu vzdělání byla jeho spolupráce s autorem hudby netradiční.

"Měl jsem mnohem konkrétnější požadavky, než je obvyklé a byl jsem velmi nekompromisní. Ale na druhou stranu jsme si dobře rozuměli, o čem je řeč."

Na otázku, zda se neobával točit film na často využívané téma vztahu učitel - žáci, Barratier odpověděl: "To, že jsou si náměty navzájem podobné, je věc starší než sama kinematografie. Moliere vycházel z antiky, my vycházíme z Moliéra a kdykoliv napíšete příběh o velké lásce dvou mladých lidí, je v tom kus Shakespearova Romea a Julie. Sám námět není tím, co dělá film úspěšným nebo ne, důležité je, jaký vypráví konkrétní příběh a jaké vzbudí emoce. Mám rád, když se ve filmu city střídají, když je tam smích i pláč, protože tak se to prolíná i v životě," dodal režisér jednoho z dosud nejpříjemnějších soutěžních zážitků.