Rozdíl mezi západoevropskými filmy a tvorbou východní Evropy je na první pohled patrný a to nejen tím, že filmaři z někdejších socialistických zemí natáčejí často v daleko skromnějších a drsnějších podmínkách. Jejich témata promlouvají o krizích a konfliktech, jakými současná východní Evropa prochází.

Faraon, FOTO: Film Servis Festival Karlovy

Minulost promlouvá například v rumunském filmu Faraon Sinisy Dragina. Mladá televizní reportérka chce natočit pořad o bývalém politickém vězni, který má přezdívku Faraon a který strávil čtyřicet let v sibiřských žalářích. Hledá jeho dávnou milenku, sestru i spoluvězně, ale jen obtížně odkrývá tajemství života, o nějž dnes už nikdo nejeví zájem.

Ani Marko z srbsko černohorského filmu natočeného v německé koprodukci Navrátilec Jovana Arseniće nedovede zpět vrátit čas a získat svoji někdejší studentskou lásku Anju. Ta sice rozdává své tělo kdekomu na potkání, ale mezi ní a Markem leží prokletá minulost. A ta se na východ od západu překonává tak snadno, asi jako se chodí po žhavém uhlí.

Čas sklizně, FOTO: Film Servis Festival Karlovy

Nelehkou historii Afgánistánu připomíná zase snímek Čas sklizně Mariny Razbežkinové. Hlavní hrdinka, kombajnistka, jejíž manžel se vrátil z války bez nohou, získala putovní čestnou Rudou vlajku. Jenže vysvětlete to některým domácím zvířátkům, zvlášť když tahle relikvie zachutná afghánským myším. Aby ženu nepotrestali za poškození symbolu, odsoudila se sama k opakování pracovních rekordů.

Ještě dál do historie se vrátil ruský režisér Alexej German, syn slavného filmaře stejného jména. Ve filmu Poslední vlak přivádí diváky na východní frontu v okamžiku, kdy z ní ustupuje německá armáda. Dva lékaři z polního lazaretu se najednou ocitají osamoceni v lese, kudy prochází partyzánský oddíl. O tom, že válka přináší tragické prožitky už potom není třeba spekulovat.

Dotkni se mě, FOTO: Film Servis Festival Karlovy

Druhou část programové sekce tvoří filmy, které zachycují postkomunistickou současnost, jako třeba polský snímek s příznačným názvem Dotkni se mě autorek Anny Jadowské a Ewy Stankiewiczové. Dva absolventi filmové školy v Lodži marně hledají uplatnění a zažívají sami na své kůži, že život se sestává ze samých trapných příhod, kterým se jen někdy zapomínáme smát. Reklamní kýčovitost soupeří  s ubíjející šedou realitou, ale což... Nezbývá než v tom všem nějak žít.

Přežít se snaží ve filmu Malí lidé Narimana Turebajeva i dva zcela rozdílní kamarádi Bek a Maxim, kteří pracují jako dealeři v kazašské metropoli. Na ulici nabízejí laciné zboží a spřádají sny o zbohatnutí - hlavně Maxim, který touží odjet do Německa. Jenže ne každý dovede v tvrdém pouličním byznysu a novém kapitalismu obstát, zvlášť když to neumí ani v obchodu, ani s ženami.

Mix, FOTO: Film Servis Festival Karlovy

Bizarními dobrodružství zažívá dvaadvacetiletý Američan Mitch v Maďarsku ve filmu Mix Stevena Lovyho. Hrdina studuje klasickou hru na klavír, ale daleko víc ho zajímá klubová taneční hudba a sex přes internet. Když na několik dní uvázne v maďarské metropoli, odloží noty a pustí z hlavy melodie, aby se vydal poznávat nástrahy a radovánky budapešťského nočního života. Že nepotká zrovna princezny, je dopředu zřejmé.

Naopak německá Krajina Sergeje Loznici nastiňuje pravou východoevropskou melancholii, kde kamera proplouvá ulicemi zasněženého městečka a klouže po tvářích shlukujících se lidí. Nejde tu o voyeurismus, ale o obyčejné všední věci života, o nichž si lidé povídají. A také o město, které pohlcuje své obyvatele jako hladový moloch.

Vodní bomba pro tlustého kocoura, FOTO: Film Servis Festival Karlovy

Na závěr jedna perlička: Jak se mohou bavit litevské děti, zvláš´t, když rodiče odjeli z domova, ukazuje snímek Vodní bomba pro tlustého kocoura Varise Brasly.