Ve svém novém díle Únik se Kechiche opět věnuje tématu ilegálních maghrebských přistěhovalců, pobývajících ve Francii. Jeho snímek zařazený do sekce Jiný pohled je veristickým příběhem skupiny dětí přistěhovalců, kteří na předměstí objevují sebe sama jak prostřednictvím divadelní Mariveauovi Hry lásky a náhody inscenované ve škole, tak především skrz vlastní život, jenž se odehrává na okraji společnosti.

Etnická nevraživost a policejní násilí zde dominují obtížnému soužití různých kulturních a etnických minorit.

Konflikt uvnitř společnosti

Patnáctiletý Krimo se v Úniku zamiluje do bílé dívky Lydie a s ní poznává nejen svět divadla, ale učí se marně orientovat i ve vlastních zmatených citech. Děti, které zde musí předčasně dospívat, tu s nadsázkou a průzračností demonstrují svět dospělých. Ovšem ani hry lásky nejsou tolik hrami náhody, když pocházíte z chudé maghrebské rodiny, zatímco milá byla vychovávaná v bílé společnosti.

Kechichův Únik je v prostorách předměstského sídliště nemožný a nemá happy end, je však o to upřímnějším pohledem na současnou Francii. Ukazuje citlivě i to, jak se žije na různých stranách společnosti, které se ocitají v čím dále tím větším konfliktu.

Naopak retrospektivu současného tureckého filmu zastupoval v sobotu snímek Vzdálený Nuri Bilge Ceylana, který představuje jiného mladíka Mahmuta nesnadno nalézajícího své místo v tamní společnosti. Po neúspěšných zkouškách na univerzitu se obtížně vyrovnává s tvrdou realitou a propadá snění stejně jakou bláhovým tužbám o vycestování na lodi.

Prostituce středoškolaček

Svéráznou vizi společenského úniku zastupoval i nejnovější film korejského režiséra Kim Ki-duka, jehož tvorbu znají pravidelní návštěvníci festivalu v Karlových Varech velmi dobře. V roce 2002 zde měl obsáhlou retrospektivu.

Tahle hvězda českého největšího filmového festivalu tentokrát vypráví příběh dvou středoškolaček, které se po dokončení školy začínají prodávat. V sexu za prachy řeší své trable dospívání, stejně jako nelehké vztahy k okolí. O co zde teče méně krve, než v předchozí tvorbě tohoto korejského Tarantina, o to více zde sestupujeme do lascivního a pochybného kouzla prodejné a konzumní lásky. Kim Ki-duk nenechává diváky na pochybách, že ačkoliv patří mezi moralisty, využívá estetická klišé většinového filmu. Proto jakkoliv mohou být jeho filmy stísňující, nabízejí efektní pastvu pro oči. A i to je svým způsobem únikem, třebaže jiného druhu.