Film Muzikanti z County Clare připomíná komediální romanci, která se odehrává v prostředí hudebníků irské tradiční hudby pomezí 60. a 70. let. Jak jste se dostal zrovna k tomuto tématu?

No, bylo to docela jednoduché, přišel za mnou producent, ukázal mi scénář, já si jej přečetl a řekl si: Tohle chci točit (Irvin přitom razantně bouchne do opěradla křesla). Tenhle námět mě opravdu nadchl. Sám jsem vyrůstal kousek od skotských hranic a keltská, ať už irská nebo skotská hudba, mi připomíná dobu mého dětství. Všichni kolem hráli, poslouchal jsem a miloval jejich melodie.

Umíte také sám na něco dobře hrát?

To zrovna ne, spíše dobře tancuji (smích). Na druhé straně proto člověk točí filmy, aby si zkusil něco, co třeba vůbec neumí, ale na plátně může předstírat, že je mistr světa (smích). Ale vážně. Chtěl jsem především ukázat spontaneitu této hudby. Přijedete do Irska nebo do Skotska, sedíte tam v místním baru a najednou soused od vedlejšího stolu povstane a spustí. Zpívá, ostatní umlknou, chvíli poslouchají a zase se po chvíli zaberou do hovoru. Nemůžete říct, že ten zpěvák by se chtěl předvádět před ostatními. Pro něj je to něco přirozeného.

Ve vašem filmu se koná soutěž tradičních hudebníků a hudebních těles. Konají se podobné akce dodnes? Je irská tradiční hudba stále živá nebo jde o folklór?

Takové soutěže se pořádají dodnes a dodnes na nich zaznamenáte stejnou rivalitu a zaujatost, o jaké jsem vyprávěl ve svém filmu. Myslel jsem si nejdříve, že náš příběh je trochu přehnaný, ale když jsem se jel na skutečnou soutěž irské hudby podívat, byl jsem překvapen, jak to účinkující a přihlížející prožívají. O jakou jde prestiž. A jaká soutěživost panuje i mezi různými kraji Irska, například právě lidé z County Clare jsou přesvědčení, že nejlepší muzika se hraje právě u nich. Je to snad pochopitelné, tahle kultura byla pro Iry odnepaměti velmi důležitá. Ve filmu slyšíte hudbu, jakou hraje ceili, což je zvláštní irské hudební těleso. Pokud posloucháte dobře, je vám jasné, že jde o zemité melodie venkovanů a sedláků, lidí, kteří měli ještě donedávna velmi tvrdý život. Jejich hudba jim pomáhala přežít, radovat se a setkávat se s ostatními. Například si všimněte, že irský tanec je velmi úsporný, nepotřebujete k němu velké sály. Můžete jej tancovat i v úzkých rodinných kuchyňkách.

Váš film je také o lásce, vlastně připomíná staromódní romanci, jakou už v dnešní kinematografii příliš nevidíme.

Řekl bych, že můj film je nostalgický a doufám, že ne sentimentální. Pokaždé, když hrozí, že se ocitneme na hraně kýče, snažil jsem se jej shodit nějakým fórem. Během natáčení jsem myslel na staré poválečné filmy Ealing studia, které vyprávěly podobné příběhy. Byla to značka, jednalo se o určitý typ melodramatických komedií, v nichž jste našel typické charaktery. Když jste na takový film šel, poznal jste jej. Máte pravdu, že film je dojemný a sám na projekci u některých scén téměř pláču. Snažil jsem se především, aby to byl vřelý film a mohl jste v něm zároveň najít skutečné city i dramata, jaké se klidně mohou stát. Na druhou stranu mám za sebou jako režisér mnohem více drsňáckých filmů, kde se na žádné city nehraje.