Na realizaci snímku jste čekal dlouhých čtrnáct let. Mohl byste přiblížit situaci v Osetii, která tam byla dřív, a která tam panuje dnes?

V Osetii byla stejná situace jako v Rusku - rozpad ekonomiky a velmi nejasná politika. A v takové době není místo pro kvalitní kulturu. Začíná komercializace kultury, in jsou talk show a reality show, zkrátka bulvár. A tím, že lidi nechají, aby se hrabali v životech jiných, odvádějí pozornost od jejich vlastních problémů a bídy.

Kavkaz  - to by měl být asi samostatný stát. Ale před dvěmi sty lety se Osetie sama dobrovolně přihlásila k Rusku. Líbí se mi, když spolu koexistují malé republiky, malé národy, a přitom je zachovaná jejich samostatnost. Nemám rád, když se kultury malého národa proplétají a mísí navzájem s jinými. Přijímám ruskou kulturu, hudbu i literaturu. Ale jsem velice hrdý na svou vlastní kulturu, protože je bohatá a silná. A jak je statečná! Vždyť našimi předky byli Alanové, Skýtové nebo Sarmati.

Jak vznikla koncepce Jedenácti dopisů Bohu, které píše světlovlasý a poloslepý chlapec, jenž provádí diváka příběhem?

Je to můj filmový debut, první osetinský film a první snímek, který jsem natočil tam, kde jsem se narodil. Chtěl jsem světu říct, že Kavkaz není válka. Osetie je země, kde je každý člověk velmi talentovaný, ale mnozí neměli to štěstí, aby to ukázali, protože se nenarodili třeba ve Zlíně...

Dopisy Bohu vypráví o tom, že v duši každého člověka probíhá vnitřní boj. Je stále zmítána mezi dobrým a špatným. Film je o nesnášenlivosti lidí, a to není jenom záležitost mé země, ale celého světa. Lidé k sobě přestali být tolerantní.

A tenhle chlapeček není ani hloupý ani naivní. Tím, že se uzavírá do své samoty, v níž hovoří s Bohem, spojuje svět ostatních. Každý z nás nepřetržitě píše dopisy Bohu, ale žádný člověk o tom nemluví, dokonce to ani sám sobě nepřiznává. Ve skutečnosti jsou ale lidé uvnitř dobří, i když v nich občas převáží zvířecí pud, kdy v člověku zvítězí krutost. A jedině když dokážeme zastavit zlo v sobě, můžeme zničit zlo na zemi.

Jaké reakce jste zaznamenal v Rusku?

Někdy byly dlouhé, jindy zničující a mučivé. Film byl uvedený na šesti festivalech, v Petrohradu jsem dostal velkou cenu poroty. V Rusku najednou dochází k tomu, že si lidé chtějí návštěvu pořádně vychutnat. Po Matrixech a Pirátech z Karibiku lidé odchází z kina  rovnou k McDonaldovi. Když ale zhlédnou můj film, zamíří z kina do parku, dívají se do potoka, na labutě v jezírku, sami rozmýšlí na lavičce... Každý z nich si sedne a sám medituje. Viděl jsem to na vlastní oči.

Natočil jste dokumenty s hvězdami jako Michael Jackson, s Jean-Paul Belmondem nebo s Alanem Delonem. Jak se s nimi spolupracovalo?

Velký dojem na mě udělal Belmondo. Má v sobě tolik smutku, tolik lásky k matce a smiřující pocit k přibližujícímu se stáří. Velmi na mě zapůsobila také Annie Girardotová. Ona je člověk, který ví všechno o životě, o světě, o filmu, ale stále mlčí, protože se o to nemá s kým podělit. A co se týká třeba Jacksona nebo Delona - to jsou lidé, kteří sami sebe mají rádi víc než ranní slunce. A velice se toho západu slunce a soumraku bojí, protože je to začátek jejich vlastního konce.