Dušan Trančík: Film nemůžete upéct za jeden večer, s filmem musíte zrát

Scénář jsme psali s Jozefom Puškášom, se kterým jsme udělali v roce 1984 film podle jeho novely Čtvrtý rozměr. Film je zčásti o nás, o lidech, kteří došli k šedesátce a provádí staré kejkle. Už nemůžou vytáhnout žádnou novou kartu, žádný nový gag, žádný nový trik, a přese všechno ještě neumřeli.

V této bizarnosti a nostalgii mám film celkem rád, co mě ale těší méně, je to, že ho zatím nepotkal dobrý osud. Ve Zlíně jsem takový předskokan, skuteční zpěváci ještě přijedou. Ale nezklamal jsem se v podmínkách, za jakých byl můj film uvedený. Moc taky nerozumím tomu, proč televizní, nízkorozpočtový film soutěží mezi kinofilmy s nesrovnatelně větším rozpočetem.

O Labudovi je všeobecně známo, že je vynikajícím filmovým hercem. On je ale především velmi dobrý jevištní herec. Ví, jaká optika, jaké distance a jaké pohyby kamery z něho udělají takovou, či jinou bytost. Ovládá filmový jazyk, kterému přizpůsobuje herecký projev. Přál jsem si, aby herci byli schopní civilního projevu, což se dařilo. Mou velkou snahou ale bylo ujednotit odlišné herecké kvality, aby rozdíl tak nevyskakoval.

Film je v jeho jemné ironii generačně čitelný starším divákům. Zlínský festival je zaměřený na malého, mladého diváka, který se na všechno dívá se strašně důvěřivýma očima. V takových filmech není možná ironie, je nutné velmi opatrně pracovat s určitými nadsázkami, protože mladý divák by je mohl zhltnout i s navijákem a ten háček by mu mohl zapadnout až někam do plic. Navíc festival je určený spíše jiným filmům, než je ten můj.

Natočil jsem dvě - Sedm jednou ranou a adaptaci Andersenovy pohádky Mikola a Mikolko - a jeden film pro děti, v němž zpívá Pavol Hammel. Tehdy jsme točili v úplně jiných podmínkách. Ludvík Vaculík dnešní situaci nádherně shrnul slovy: "Je taková svoboda, že je inflace slova." Nejsou diktáty ani ty těžce komerční. Můžete natočit nízkorozpočtový film, který je naprosto nedivácký, ale je jen váš a můžete se na něj po večerech koukat s kamarády.

V Česku existuje diskuze o filmu a tam, kde se diskutuje, kde si lidé mezi sebou povídají, a kde existuje nabídka a poptávka, tam pak lze očekávat konkrétní výsledky. Tam, kde nic nemáte, film tiše zemře... Můžeme se ptát, jak je možné, že Zima kouzelníků vznikla v roce 2006 jako jediný slovenský hraný film, navíc ještě televizní. Nedělal bych z toho však velké drama, je to náhoda, ale naznačuje extrémně malé možnosti a těžké podmínky v nevelkém prostoru zvaném Slovensko.

Slovenská kinematografie se nachází ve vleklé krizi, zčásti vinou peněz, které nepřišly včas. Na druhé straně je i nedostatek scénářů, což je problém tvořivosti. Film nemůžete upéct za jeden večer, s filmem musíte zrát, musíte se sžít s figurami, musíte na to mít jistý čas a ten stojí peníze. Se slovenskou kinematografií to černě nevidím, jsem neochvějně přesvědčen, že přichází nová generace, která nebude hledět na peníze. Má sílu a kreativitu a je schopná udělat výborné filmy.