Vaše věta "Vidím mrtvé lidi" z filmu Šestý smysl se stala legendární. Diváci si pamatují, jak tam ležíte v posteli a šeptáte.

Myslím, že to nebylo vůbec špatné. Dnes už můj hlas zní úplně jinak, a tak mě lidé žádají, abych jim to zahrál, mnohem méně, než tomu bylo kdysi. Ten filmový příběh postupně odhaluje jakési tajemství a na závěr přichází zvrat, takže jsme ke každé scéně přistupovali se stejnou důležitostí. Tehdy jsem si vůbec nepředstavoval, že by se některá z těch scén mohla stát takhle známou.

Už vám není deset dvanáct let, jako když jste hrál v Šestém smyslu nebo v A.I. Umělé inteligenci, ale devatenáct. Jak přispívá dospívání k vašemu herectví? Je to dnes jiné, než to bylo kdysi?

Určitě. Začnete chápat, že jsou role, do kterých vás už nikdy neobsadí, jak postupně rostete a dospíváte. Jako dítě hrajete spontánně a bez zábran, což vám později pomůže v tom, abyste o herectví zas tak příliš nemudroval a neztratil něco ze své původní přirozenosti. V dospělosti dovedete své role lépe analyzovat a můžete hraní přidat ještě něco navíc.

Dětské herecké hvězdy, jako byli Jodie Foster nebo Alfred Lutter, svět filmu nakonec opustily. Neplánujete také skončit s hraním, až dostudujete?

Právě jsem dokončil svůj první ročník na univerzitě a kromě filmu mám hodně dalších věcí, které mě zajímají. Plánuju, že se na škole budu věnovat umění a středoevropské historii, ale teď neuvažuju o tom, že bych hraní pověsil na hřebík - už jenom proto, že je tolik miluju.

Jednou z největších výzev, před jakou může stát úspěšná dětská hvězda, je prosadit se ve filmu i v dospělém věku.

Myslím si, že nakonec záleží především na tom, jaké role si vybíráte. To je jedna z nejtěžších věcí na herectví: abyste rostl a dospíval nejenom věkem, ale i svými rolemi. Já se především snažím, abych nehrál postavy, které neodpovídají mému věku nebo jež by byly podobné tomu, co jsem dělal právě předtím.

Dnes je mi devatenáct, což je pro herce zrovna zrádné období. Jste už starý na všechny ty středoškoláky, ale ještě ne dost vyzrálý na dospělé role. Třeba film The Home of the Giants (Dům obrů, poznámka redakce) mi pomohl se přehrát z dětských rolí do těch dospělých. Můj otec je sám také herec a pomáhá mi svými radami. Všechno, co vím, jsem se naučil od táty, a on mi vždycky říkal, abych si vybíral filmy podle scénáře.

Co jste se naučil třeba od Bruce Willise, Williama Hurta či Stevena Spielberga, se kterými jste se potkal při práci?

Z každého herce, filmaře, s nímž točíte, si něco vezmete. Nakonec, filmařina je v prvé řadě a ve srovnání s ostatními profesemi tou nejvíce týmovou, na každém snímku se podílí stovky lidí. Když mluvíte o Willisovi nebo Hurtovi, tak mě hned napadá, že jsem na nich obdivoval jejich pracovní morálku a nasazení. Bylo mi deset dvanáct let, ale udělalo na mě velký dojem, jak každý den přicházeli na plac připravení a snažili se ze sebe za každou cenu dostat to nejlepší.

Minulé léto jste lehce naboural auto a zjistilo se, že jste řídil pod vlivem marihuany. Jak se díváte na to, že takový banální incident byl tolik propírán médii?

Co se týče té události - vzal jsem si to všechno k srdci. Nemůžete obviňovat novináře, když o takových věcech napíšou. Byla to pro mě především lekce, velmi důležitá lekce, která mě naučila, že bych se měl kontrolovat a snažit se chovat vždy správně.