"Nejkrásnější zážitek mám skutečně spojen se Štědrým dnem. Jako začínající sekundární lékař jsem sloužíval v psychiatrické léčebně na Štědrý den - a nijak jsem se tomu nebránil. Vánoce totiž i v psychiatrické léčebně mají zvláštní kouzlo.

Většina pacientů, kteří mají příbuzné, jde domů alespoň na krátkou propustku, takže zbývají jen ti, kteří už nikoho nemají a nebo je nikdo nechce," vzpomíná Jan Cimický. "Na každém pavilonu sestry ustrojily stromeček a v kuchyni připravily slavnostní večeři. Procházel jsem celý večer z pavilonu na pavilon, na takovou slavnostní štědrovečerní vizitu, abych podal ruku těm zbylým pacientům, shromážděným kolem svítícího stromku a popřál jim hezké Vánoce."

Měl jsem pocit zázraku

Projít postupně všechny pavilóny byl dlouhý maratón, ale Jan Cimický byl pečlivý a žádný nevynechal.

"Stálo to za to, vidět ty rozzářené oči těch opravdu nejubožejších chroniků, s vychudlou psychikou, povalujících se obvykle v ústraní někde u topení. Najednou se zvedli a přišli podat svou ruku a říci jedinou větu: hezké Vánoce. A pak zase celý na rok propadli do své samoty. Měl jsem pocit zázraku. A to byl dárek, který mi vynahradil všechno. S ničím hmotným se nedá srovnávat," prohlásil Jan Cimický.