Článek
Jakým způsobem se dostane člověk v tom nejlepším věku ke koním, když se do té doby pohybuje ve světě velké reklamy?
Já jsem měl vztah ke koním odmala. Už od nějakých devíti nebo deseti let jsem dělal moderní pětiboj, jehož součástí je právě i jezdectví. Už tehdy mi trenéři psávali hodnocení, že se moc věnuji koním na úkor ostatních disciplín, u kterých tréninky flákám.
Držel se vás vztah ke koním po dobu celého života anebo to vstupem do pracovního koloběhu pozvolna vymizelo?
Držel se mě. I když jsem studoval anebo později pracoval v reklamě, vždy jsem měl svého koně. A když mě zavál vítr sem do Čech, tak to asi logicky vyústilo v drezuru koní.
Dal jste dohromady drezurní stáj DS Pelikán. Omrzela vás práce s lidmi a chtěl jste se přesunout k práci se zvířaty?
Byl to pozvolný proces. Moje poslední pracovní štace byla v Moskvě a já měl svého drezurního koně v Německu a nevěděl jsem, co s tím. Zavolal jsem tedy kamarádům, zda by mi mohli poradit nějakého dobrého jezdce, kterému bych ho mohl svěřit. Ti mi doporučili jezdkyni Pelikánovou. Říkali, že je dost silná a sebevědomá osobnost, ale vážně dobrá. Tak jsem jí zavolal. Do roka jsme byli svoji. V ten moment začalo být jasné, že se budu koním zase věnovat více.
Ke koním měl Vašáry vztah už od dětství.
To bylo kdy?
Zhruba před necelými deseti lety. Manželka Hanka měla v Německu pronajatou nějakou stáj a od prvního momentu jsme hledali nějaké řešení. Nejdříve jsme si něco pronajímali, ale brzy jsme došli k tomu, že by se vyplatilo mít vlastní areál. Tak jsme začali hledat.
Bylo to skutečně tak jednoduché odejít ze světa velké reklamy a začít s podnikáním, jehož výsledek nemusel být na začátku zrovna nejjistější?
Nebylo to složité. Dospěl jsem do fáze, kdy jsem si říkal, že už to stačilo. Chtěl jsem se někde usadit a Česká republika se zdála být dobrým řešením.
A nakonec jste se usadili s manželkou v Jírovicích...
A jsme za to místo doopravdy rádi. Není to daleko do Prahy (pozn. red.: Jírovice se nacházejí u Benešova) a zároveň tu je krásný klid. Předchozí majitelku pozemku naše plány nadchly. Měly jsme štěstí, že jsme narazili na někoho, kdo sdílel naše nadšení pro věc, a i díky tomu jsme nakonec vyjednali příznivou cenu a plácli si.
Práce je jeho životním hobby.
Teď máte funkční jezdeckou stáj, ve které jsou ustájeni opravdu vzácní koně, a mnozí z nich už dosahují sportovních úspěchů. Běžný člověk by byl spokojený, ale vy jste začal s dalším podnikáním...
No, je to tak. Stali jsme se exkluzivním zástupcem německé cestovní kanceláře Pferdesafari. Začali jsme tak českým jezdcům nabízet dobrodružství v sedle po celém světě.
A k tomu jste se dostali jak?
Sami jsme s nimi vyrazili na cestu do Jihoafrické republiky a byl to velký zážitek. Jak už to tak u nás bývá, v hlavě to začalo pracovat a říkali jsme si, že něco takového na českém trhu chybí. Od toho už byl jen krok k tomu, abychom to tu zkusili rozjet.
Není na to český trh moc malý?
Nedělám si iluze, že bychom prodávali tisíce zájezdů ročně, ale nízké stovky jsou myslím docela reálné. Divil byste se, kolik je v České republice nadšenců, kteří sní o tom, že vyrazí na dovolenou v koňském sedle, a na takový celoživotní zážitek si rádi našetří.
Je takový typ zájezdu něčím výjimečný?
Víte, na to je úplně jednoduchá odpověď, kterou vám dá snad úplně každý „koňař“, kterou lidé mimo obor asi nepochopí. Je. Nejkrásnější pohled na svět je totiž z koňského hřbetu...