Článek
„Takové jsem vyráběl naposledy krátce po revoluci, někdy před pětadvaceti lety,“ řekl Právu Jaromír Konrady, fachman z Domažlic, který si v tomhle oboru vysloužil před dvěma lety od plzeňského hejtmanství prestižní titul Mistr tradiční rukodělné výroby. Na psí kůži nedá dopustit.
„Byla nejlepší, vydržela, protože psí chlupy jsou do kůže zarostlé. Bohužel se už kvůli ochráncům přírody nesmí používat. Jeden čas se ještě dovážely z asijských zemí, pak ale skončilo i to,“ připomněl Konrady.
Třetí generace
Od té doby se musí spokojit s kozí nebo ovčí kůží. „Na jedny dudy je zapotřebí jedna koza, protože kůže musí být alespoň padesát centimetrů široká,“ vysvětlil.
Pak je tady ovšem ještě jedna varianta: umělá textilní imitace. A mistr z Domažlic není ve svých pětasedmdesáti letech žádný staromilec: „Na svých dudách mám umělou kůži. Ona je totiž trvanlivější než kozí. A koneckonců ji začal používat už můj otec.“
Tohle řemeslo se v rodině dědí, Jaromír se svým bratrem Stanislavem patří už do třetí generace, tradici založil dědeček Jakub.
„Vyučil jsem se u otce, od sedmi let jsem v jeho dílně trávil hodně času. První nástroj jsem vyrobil, když mi bylo přes dvacet,“ zavzpomínal Jaromír Konrady.
„Teď vyrábíme zhruba troje dudy za rok. Ona je to práce na dva tři měsíce a my máme navíc v Domažlicích opravnu hudebních nástrojů. A když přijdou děti z hudebních škol, že chtějí něco opravit, tak mají přednost, potřebují zase rychle hrát,“ podotkl Konrady.
V Česku chybí tisíce vyučených řezníků
Poptávka po chodských dudách je, ale ne taková, aby to nešlo stihnout. „Většinou si je kupují mladí, kteří se začínají učit a pak se uplatní v nějakém folklorním souboru,“ upřesnil Konrady a dodal: „Zájem je hlavně na Plzeňsku, v jižních Čechách, ale začíná se probouzet i Morava, tam dudy hrály, než je vytlačil cimbál. A občas je posíláme i do zahraničí, třeba do Ameriky.“
Jak na fanfrnoch
Mistr předváděl svůj fortel v sobotu na workshopu v plzeňském Národopisném muzeu, kde před pár dny odstartovala výstava věnovaná řemeslníkům, kteří jsou stejně jako on držiteli zmíněného titulu.
Dudy ovšem odpočívaly ve vitríně, na programu byla výroba podstatně jednoduššího kousku: fanfrnochu. Jedná se o hrnek nebo džbánek, jehož otvor překrývá vypnutá kůže – tu rozechvívá pohybem ruky svazek žíní. Výsledkem je bručivý zvuk. „Jde o starý lidový rytmický nástroj, který se používá na Chodsku a Plzeňsku i v okolí Prahy,“ vysvětlil Jaromír Konrady.