Život na kolech není pro každého, zamilovat se však dá snadno

„Bez dětí jsme s partnerem cestovali se stanem v autě nebo na motorce. Když byl prvnímu synovi jeden rok, jeli jsme na šest týdnů do Řecka prachstarou obyčejnou ‚obytkou‘ půjčenou od kamaráda. Partner je ale milovník opravdové divočiny a offroadu, proto nám pořídil teréňák. Aby se v něm dalo cestovat v rámci možností pohodlně s malým dítětem, bylo potřeba udělat vestavbu,“ vypráví Alena Bartošová o cestování v době, kdy se její rodina rozrostla nejprve o jednoho a pak o druhého syna.

Ona bývala marketingovou manažerkou, dnes dělá šéfredaktorku dvou cestovatelských serverů, on pracuje v IT. Láska k přírodě a kempování v divočině je spojuje, proto bylo jasné, že ani dvě malé děti jejich vášeň nezchladí. Terénní Land Rover s kovovou konstrukcí, která umožňovala vytvořit lůžko pro tři, však byl jen předstupněm k současnému vozu, jenž jim umožnil změnit životní styl.

„Postupně vás nahlodá možnost pracovat na dálku, nebýt závislý na místě a čase a žít svobodně. Partner má skvělého zaměstnavatele a i díky tomu můžeme být každý rok na cestě třeba šest týdnů,“ popisuje Alena Bartošová sen mnoha lidí, jenž se daří zhmotnit především takzvaným digitálním nomádům.

Dělník v automobilce nebo instalatér si takový režim už z logiky věci dovolit nemůže, ovšem pro lidi, jejichž jedinou profesní pomůckou je notebook, nebývá spojení práce a cestování takový problém. Ti ostatní holt musejí s výlety obytňákem počkat na řádnou dovolenou.

Aleniny zkušenosti jsou tak trochu reklamou na digitální nomádství. Náš rozhovor se uskutečnil na dálku. Zatímco otázky k ní putovaly za pošmourného počasí z pražské redakce, odpovědi psala při západu slunce na Sicílii. Tam vyrazila s celou rodinou v mobilním domově, jemuž neřeknou jinak než Zebra.

Černé pruhy na bílé karoserii měl tento postarší Volkswagen T4 už na fotkách v inzerátu, který objevili přede dvěma lety, krátce před narozením druhého syna. Koupě byla spíš volbou srdce než rozumu. Přivřeli oči nad rezavými prahy i stářím 26 let. „Jak s láskou říkám, holka v rozpuku,“ poznamenává Alena.

Zebra se nakonec ukázala být v nečekaně dobré kondici, ovšem i tak se hodilo, že partner Honza to umí nejen s notebookem, ale i s nářadím. „Předchozí majitelé Zebru hýčkali,“ přesvědčila se Alena.

„Třeba odpadní nádrž vypadala nepoužitě, interiér sice odpovídal době výroby, nikoliv ale pětadvaceti rokům užívání. Před cestou na Sicílii jsme přidali sedmdesátilitrovou nádrž na pitnou vodu, zásuvku na USB nabíjení, nový koberec, spínač na vodu a vlastní kvalitní markýzu,“ popisuje průběžné zlepšováky.

Po Praze volí rodina podle jejích slov ekologičtější způsoby dopravy, takže rozruch budí Zebra jen na cestách. Jak si budou všichni rozumět na několika metrech čtverečních, testovali nejprve na kratších výletech po Česku. Zvlášť v africkém kempu v zoo ve Dvoře Králové nad Labem se jejich auto cítilo jako doma.

První delší cesta se uskutečnila asi po roce na Gibraltar a Alena se nechce přetvařovat, že bylo všechno růžové. „Najednou se ocitnete v mikroprostoru, vezete malé dítě, které chce v určitý čas spát, jenže vy zrovna jedete nebo stavíte. Kojit desetkrát za noc v prostoru, kde si ani nesednete, aniž byste se nepráskli do hlavy o skříňku, hledat dudlík zapadlý pod sedačkou a udržet dítě tiše v šest ráno, kdy vám nad hlavou spí druhé, je výzva.“

Tyto zkušenosti je však neodradily, spíš poskytly vodítko, co příště vymyslet a zařídit lépe. Od cestování s karavanem proto nechce nikoho zrazovat ani jej nechce nikomu vnucovat.

Přesto se zamyslí: „Není to pro lidi, kteří vyhledávají luxus a komfort all inclusive. Není ani pro ty, kteří si potřebují fakt odpočinout a mít jistotu. Ráno totiž nevíte, kde budete spát a jak dlouho budete místo hledat. Spíš bych si troufla říct, komu ho doporučit. Lidem, kteří mají rádi dobrodružství, pestrost, improvizaci, volnost a milion hvězd nad hlavou.“

„No, nevěřil jsem tomu,“ zavzpomíná Jiří Dolejš z Prahy, jak za ním před pěti lety přišel jeho syn Jirka, že by si rád koupil starší dodávku a přestavěl ji na obytňák.

„Že bychom to nezvládli, to jsem se nebál, spíš jsem pochyboval, že se taková věc vůbec zrealizuje,“ říká absolvent elektrotechnické střední školy a nadšený kutil, který byl v té době v předčasném důchodu, takže se synovi ochotně nabídl.

Po čase našli přes inzerát ojetý Ford Transit z roku 2000, který sice zvnějšku vypadal (a stále vypadá) opotřebovaně, ale splňoval základní požadavek – aby to byla ta nejdelší a nejvyšší verze, v níž se nebudou muset hrbit. To je totiž úskalí mnoha nižších obytňáků na bázi středně velké dodávky, s nímž by zájemci měli počítat. Mají sice kuchyňku nebo sprchu, ale dlouháni si v nich rovně nestoupnou.

„Zamluvili jsme ho, ačkoli byl hodně rezavý, zvlášť podlaha a blatníky,“ vrací se Jiří Dolejš ke koupi, po níž následovaly měsíce úprav, byť vůz jako takový byl po tu dobu provozuschopný.

„Syn má známou projektantku, která nám nakreslila dva návrhy rozložení nábytku, kuchyně, sprchy. Jeden jsme si vybrali, ale co je nutné pro homologaci, jsme tehdy ještě moc neřešili,“ přiznává.

Dodávka nejdřív putovala k autoklempířům, kteří korodující části podvozku vyvařili. „Jinak jsme ale počítali s tím, že si všechno uděláme sami,“ podotýká. „Začali jsme vyklizením, odstranili jsme podlahu a obložení, pod kterým byla nějaká vata, všechno staré, zaprášené. Zůstala jen karoserie.“

Čekala ho spousta práce, na kterou se ale těšil. „Mě takové práce baví, a protože jsem byl už v důchodu, mohl jsem se tomu věnovat i ve všední dny. O víkendu mi pomáhal Jirka a občas jeho kamarádi.“

Jak obytnou vestavbu vyrobit bytelně, a hlavně bezpečně, je věc, která se hodně probírá třeba i na internetových fórech pro příznivce karavanů. A často v tom jsou velké zmatky.

„První technická prošla, tím jsme měli na další dva roky klid, ale mezitím se změnily regule a my jsme z nákladního auta museli udělat osobní,“ popisuje Jiří Dolejš. Přestože k vestavbě přistupovali zodpovědně a nechtěli nic odbýt, některé věci museli dodatečně upravit.

Pomohla až konzultace s člověkem, jenž má povolení tyto přestavby zapisovat do technického průkazu, a ten nadiktoval konkrétní změny. „Zkontroloval mi především uchycení vestavěného nábytku. Norma říká, že musí být použity ne šrouby do dřeva, ale metrické, takže veškeré uchycení poliček jsem musel předělat, použít kovové držáky, šrouby s maticí nebo samořezné, ale do kovu – nosníků karoserie.“

Vzpomene si přitom i na historku, kterou vyslechl, jak při havárii prolétla celým vozem špatně uložená lékárnička a usmrtila řidiče nárazem do hlavy. I to ho utvrdilo v tom, že rady odborníka nemá brát na lehkou váhu.

„Police jsou teď proti samovolnému otevření zajištěné desetikilovými magnety. Manželka s nimi musí trhnout oběma rukama, aby je otevřela,“ směje se Jiří Dolejš. Odborník, k němuž se po nezbytných opravách vrátil, to však kvitoval: „Teď už se mi to líbí.“

Obytný transit od té doby absolvoval řadu cest po Česku i do zahraničí, ovšem vzhledem k jeho opotřebení i některým kompromisním řešením jej mladší z Dolejšů plánuje prodat. „Jsem s tím smířený, ale počítám, že synovi s novým autem zase pomůžu,“ prohlašuje Jiří Dolejš starší. „Praxi už máme, tak alespoň předejdeme zbytečným chybám.“

Michal Kostúr bydlí na břehu orlické přehrady a tak trochu na staveništi a v dílně zároveň. Před chatou, kterou přestavuje na rodinný dům, stojí dvě staré dodávky od Mercedesu. Ta první, bílá, s decentním pruhem imitujícím dřevo, patří jemu a vypadá k světu. Ta druhá, o něco mladší a větší, je uvnitř ještě nezabydlená. „Myslím, že tak dva měsíce a bude hotovo,“ říká sedmačtyřicetiletý řidič z povolání o autě, které na přání svého bratra předělává na karavan.

Když totiž bratr viděl, jaký klenot se vyloupl z bývalé německé poštovní dodávky z roku 1972, kterou Michal Kostúr koupil a přestavěl, zatoužil po nějaké podobné. A co byste neudělali pro rodinu…

Láska k obytným vozům se v případě Michala Kostúra spojila s láskou k veteránům. Jeho prvním obytňákem byla Škoda 1203, pak zakoupil zánovní Mercedes-Benz Sprinter. „Toho už jsem si předělal. Měl jsem tam teplou vodu, sprchu, záchod.“

Do dodávek s trojcípou hvězdou ve znaku se definitivně zamiloval až s pořízením té současné. Zamilovat se není silné slovo… „Však si to můžete vyfotit,“ vyhrne rukáv a pochlubí se, jak si svůj model L 407D nechal vytetovat na předloktí. Uznání si ale zaslouží i jeho zručnost, což dokládá pohár za celkové prvenství na loňském Vševestavbovém sletu v Hořicích.

Jeho vysněný vůz byl přitom přede dvěma lety jen šrotem za cenu železa, jak sám říká, a bez technického průkazu. Na druhou stranu si pochvaluje: „Je to mechanika, všechno poctivé, žádná elektrika, jen jeden kabel od startéru, takže si na tom můžu všechno spravit sám.“

Jezdí s ním hlavně po Česku, za hranicemi zatím nebyl. Pro bydlení na cestách je ale ve voze vše – pohodlné spaní, sprchový kout i chemické WC. Aby si ke dřezu mohl stoupnout rovně, vyřízl do střechy okénko.

Víc pozornosti – i ze strany policie – však budí skutečnost, že v letních parnech jezdí s otevřenými dveřmi u řidiče, které jsou nezvykle zašupovací. Takto to bylo už kdysi schváleno kvůli pošťákům, kteří z auta co chvíli vylézali doručit zásilku. „Mám to místo klimatizace,“ směje se Michal Kostúr, „ono to stejně nejede víc než osmdesát.“

Co když nejste tak zruční nebo nemáte čas a prostor se několik měsíců „hrabat“ v autě a ještě doufat, že projde homologací? Pak musíte pověřit profíky, kteří vám obytňák postaví na míru. Bratři Tomáš a David Krsovi z Malého Malahova na Domažlicku to pro jiné dělají už 20 let. Za tu dobu jich postavili kolem tisícovky. Když si s objednávkou hodně pospíšíte, na léto ten svůj můžete mít. Ovšem až na to příští…

Přestože samotná práce zabere řádově týdny, čekací lhůta v pořadníku je delší. „Máme objednávky na tři čtvrtě roku až rok dopředu. Neděláme vestavby jenom do nových aut, ale i do starších, když si ho někdo přiveze,“ říká starší z bratrů Tomáš, jenž kdysi míval truhlářskou dílnu.

Poté, co jej jeden zákazník požádal, jestli by zvládl vymyslet vestavbu do dodávky, začal se orientovat na ně. Dnes s bratrem dává práci dalším dvanácti zaměstnancům, kteří splní skoro jakékoli přání zákazníka.

„Sedadlo navíc, kulaté okénko do zadních dveří kvůli psovi, úprava pro převoz motokár, lodí, kajaků, zvedací střecha se dvěma dalšími lůžky,“ doplňují se ve výčtu požadavků. „Nebo fotovoltaika na střeše, abyste měli proud kdekoli, ta už je dnes skoro na každém autě,“ říkají.

Kromě individuálních přestaveb nabízejí i čtyři typizované řady. Zákazník se nestará o nic, jen zvolí dekory a potahy. S cenovkou „od“ jsou ale opatrní. Tomáš Krs alespoň pro představu říká: „Fiat Ducato v naší základní konfiguraci Active Line můžete mít třeba za 1,3 milionu korun, ale ve verzi s vyšším výkonem, většími koly, offroadovou úpravou, zvedací střechou se dostanete lehce pod dva miliony.“

I oni se samozřejmě učili za pochodu. Tomáš Krs vzpomíná na jednoho zákazníka, s nímž se nakonec spřátelili a který mu v začátcích řekl: „Pane Krs, umíte krásnou práci, ale víte o tom úplný ho…“

Téma domácích přestaveb je pro bratry ožehavé. Na jednu stranu mají respekt ke všem kutilům, kteří si na obytňák troufnou sami. Rádi jim osobně poradí, pokud jsou ochotni naslouchat, a třeba i vyrobí dílčí řešení. Na druhou stranu už zcela rezignovali na handrkování se v internetových fórech. „Krs za to chce 30 tisíc, přitom já to udělám z desek z OBI za dva a půl,“ dávají pro příklad typický komentář.

Krsovi chápou, že „garážisté“ leckdy počítají každou korunu, avšak cena nemá být na prvním místě. Tam stojí bezpečnost. „Důležité je, aby si uvědomili, že všechno musí alespoň pětkrát předimenzovat, co se týče pasivní bezpečnosti. „Skříňka v autě je oproti té doma na zdi v pohybu, takže při nárazu musí vydržet daleko víc,“ upozorňuje David Krs.

„Jsou zákazníci, kterým jsme radili, jenže oni si po radit nenechali, ale nakonec přišli a uznali, že jsme měli pravdu. Ale není jich moc,“ připouští Tomáš Krs.

Jejich obytné vozy jsou standardně určené pro čtyři osoby, ale občas se setkají s požadavkem na další dvě místa, aby mohla jet celá rodina i s babičkou a dědou nebo s vnoučaty do Chorvatska. „Dá se to,“ nevidí v tom technický problém Tomáš Krs. „Ale uvědomte si, že žijete na několika metrech čtverečních. A co když je pak venku škaredě?“ zamyslí se.

Opět si s úsměvem vzpomene na již citovaného zákazníka, jemuž v průběhu let zhotovili tři auta. Ten po jedné dovolené hřímal: „Já vám to auto jednou půjčím. Vezměte si ty vaše haranty, jeďte si s nimi, kam chcete, a přeju vám, aby celý týden pršelo. Pak poznáte, jestli je to auto velké, nebo malé.“

Karavan, ať už od profíků, nebo z domácí výroby, však nebývá určený jen na jednu dovolenou za rok. S takovým autem se změní i životní styl. „Neznám nikoho, kdo by s ním vyjel jen jednou nebo dvakrát do roka,“ tvrdí Tomáš Krs.

Může se vám hodit na Firmy.cz: