Hlavní obsah

Vařit, meditovat, pochutnat si - korejská mniška inspiruje šéfkuchaře

Novinky, vpl

Štěstí se řekne korejsky haengbog, jídlo eumsig a modlit se gido. Ten, kdo si povídá s Jeong Kwanovou o kulinářství a pokouší se přijít na to, proč se právě tato jihokorejská mniška stala celosvětově inspirací pro pětihvězdičkové kuchaře, uslyší tato slova docela často.

Foto: Profimedia.cz

Jeong Kwanová v pořadu Chef's Table

Článek

„Nejsem kuchařka, jsem chrámová sestra,“ ujišťuje a směje se. Ve svých subtilních pochoutkách sází i na jinou trojici, a to nenahraditelné ingredience prastaré korejské chrámové kuchyně: sójovou omáčku, lotosové květy a kysané zelí - kimčchi.

„Suroviny považuji za způsob komunikace se světem. Je moc hezké, že mi tolik lidí naslouchá,” dodává.

Příběh toho, jak ji svět vlastně objevil, začíná poutí vyčerpaného a schlíplého francouzského kuchaře Erika Riperta do Jižní Koreje. Ripert, buddhista a majitel tříhvězdičkové michelinské restaurace la Bernardin v New Yorku, už potřeboval - alespoň na čas - hodit za hlavu svět drobnohledu michelinských kritiků, žebříčků nejlepších restaurantů a občasné marnivosti a arogance hostů.

Foto: Profimedia.cz

Pro jihokorejskou mnišku je vaření spirituální záležitostí.

Relax našel v chrámu Baegyangsa na jihu země, v zahradě s bambusy, dýněmi a lotosem, v kuchyni, kde chrámová sestra během meditace kouzlí své skvosty. Jeong Kwanová se ničím nevyučila. Je jí šedesát a od svých sedmnácti žije v klášteře. Nevaří podle receptů, ale podle toho, co ji zaujme na zahradě.

Předloni ji Ripert poprosil, zda by připravila průřez svými delikatesami pro jeho podnik. List The New York Times pak označil její kulinářská kouzla za jeden z největších gastronomických zážitků na světě a díl o jejím umění se v cyklu Chef’s Table několikrát opakoval.

Ego je jen iluze

Malá, drobná žena s velikostí bot 35 je pravým opakem některých televizních kuchařů. Ti považují svá televizní vystoupení za prostor pro předvedení svého ega a téměř divadelní výstup.

„Pro ni zůstává vaření spirituální záležitostí. Modlit se a meditovat. Nechat věcem volný průběh. Tady a teď. Prostředek, jak učinit jiné šťastnými,“ vysvětluje týdeník Focus.

„Kreativita a posedlost vlastním já se k sobě nehodí“, podotýká a dodává: „Teprve když se osvobodíte od závisti a nepřejícnosti, vytryskne tvořivost jako voda z pramene, bez ustání.”

Foto: Profimedia.cz

Výtvory jihokorejské mnišky v pořadu Chef's Table oslovily celý svět.

Buddhistické učení považuje ego jen za iluzi, člověk se nesmí nechat ovládnout ani svým „já“, ani okolím. Žebříčky, michelinské hvězdy a soutěže, Instagram přeplněný snímky prostřených stolů, Facebook a „to se mi líbí“ - to není nic pro ni. Většinou vaří v chrámu - bez zákazníků, časového stresu. Hostí mnichy, jeptišky a kohokoliv, kdo do jejího kláštera zavítá. Občas se dělí o své pochoutky jen se dvěma mniškami ze své svatyně.

Sójovka jako tmel

Tradiční chrámová kuchyně je jednoduchá a veganská, bez potravin živočišného původu. Hlavními ingrediencemi zůstávají listová a kořenová zelenina a bylinky. Nepoužívá se však všechna zelenina: tabu platí pro cibuli, šalotku, pórek, pažitku a česnek, protože ty podle buddhistické tradice patří k pěti pikantním zeleninám.

„Říká se, že za syrového stavu povzbuzují libido a ve vařeném stavu vyvolávají hněv a chamtivost,“ vysvětluje Jeong Kwan, která hodně spoléhá na doejigamja, typ kořenové zeleniny, kterou můžete nechat kvasit, smažit anebo z ní dělat čaj a sójovou omáčku.

„To je ve skutečnosti jen černá voda, zrozená ze sójových bobů, soli a času“, objasňuje. V sójovce se podle Kwanové spojují minulost, přítomnost a budoucnost. Věčný koloběh smrti a znovuzrození. Mnohé sójovky, které nechává dozrát na střeše kláštera, pamatují desítky let a připravila je podle receptů své babičky.

Reklama

Výběr článků

Načítám