„Když někdo chtěl usednout do křesla starosty a byl štíhlý, jeho vyhlídky nevypadaly nijak povzbudivě,“ upozorňuje Christoph Klotter (60), profesor výživové a zdravotní psychologie. Předmět nazvaný Stravovací návyky v proměnách času postavil na jednoduché rovnici: historie rovná se dějiny stravování – a naopak.

Jedlíci vzpomínají na zlatá padesátá

Připomíná, že po nuzných, později dokonce hladových letech druhé světové války se rozvinul už ve druhé polovině padesátých let minulého století kult plných stolů mimo jiné i proto, že nabídka se postupně stávala ohromně rozmanitou.

„Moje matka mívala tehdy v likérníku za všech okolností koňak pro návštěvy. Ani přípitek, a třeba ne jeden, v deset hodin dopoledne se nepovažoval za něco nepatřičného,“ vzpomíná Klotter s tím, že nikdo nezatracoval nadváhu a ani cukr nestihla klatba. „Nahlíženo historicky, cukr zůstával hodně dlouho luxusní položkou, symbolem dobrého bydla i schopnosti přežít. V padesátých letech lidé hodovali, přičemž krevní tlak mohl rok od roku stoupat a lékaře to nevyvádělo z klidu,“ má profesor jasno.

Ideál štíhlosti se během dvacátého století zradikalizoval, ideální váha mířila zejména v jeho závěru stále dolů. „Na počátku dvacátého století bych při své výšce 176 centimetrů mohl vážit klidně 95 kilogramů a považovali by mě za někoho v normě. Dneska by mě lékaři ihned hnali do diety,“ podotýká profesor v týdeníku Der Stern.

Twiggy ještě dřinu v posilovně neznala

V šedesátých letech si scénu podmanila Twiggy, hubená až vychrtlá britská modelka. „Dnešnímu měřítku by neodpovídala – máme být přece štíhlí, ale také vytrénovaní. Twiggy posilovnu neznala,“ dodává Klotter.

Další zlom se dostavil v revolučním roce 1968 – stvrdil štíhlost a dravost, navíc předznamenal i budoucí rozmach toho, čemu se dnes říká biozemědělství. Klotter připomíná, že německé müsli „vynalezl“ přesvědčený nacista a že objevitel švýcarské varianty Max Bircher patřil také mezi skálopevné obdivovatele Hitlera a Mussoliniho. Také celozrnný chléb se vydal na vítěznou pouť v nejtemnější německé éře.

„Výživa německého národa, árijské rasy, abych použil tehdejší terminologii, měla posílit nadvládu vyvolených. Světlý chléb byl jaksi choulostivý a změkčilý. Árijec se přece stravuje plnohodnotně,“ vysvětluje Klotter.

Sedmdesátá léta přinesla v masovém měřítku jak sítě fast-foodů s hamburgery, tak jako protipól vegetariánství či veganství. Přitom už v Persii tisíc let před naším letopočtem se tradovalo, že červené maso je nebezpečné. Nepříliš početné skupinky vegetariánů znala i Pythagorova éra.

Symbol na sítích

A současnost? Klotter poukazuje na to, jak se pronikavě strava, její příprava a konzumace prosazují na sociálních sítích – v selfies, na Facebooku či Instagramu. Jídlo podle něho slouží jako symbol společenského postavení: můj dům, moje cestování, můj oběd.

„Máme co do činění s novým historickým vývojem. To, na čem si pochutnávám nebo čemu se vyhýbám, utváří mou identitu. Řekni mi, co jíš, a já ti povím, kdo jsi,“ uzavírá Klotter.