S ostatními dvaadvaceti dobrovolníky pravidelně rozhýbává zvony o nedělních mších, o svátcích či při mimořádných událostech, jako jsou pohřby významných osobností, návštěvy hlav států v katedrále, přesun korunovačních klenotů nebo volba papeže.

„Naposledy jsme byli týden jako na trní. Nakonec jsme to stihli čtvrt hodiny po oznámení jména nové hlavy církve,“ vzpomíná na velký zážitek z března 2013 urostlý chlapík, původní profesí astronom.

Dvě stě schodů na zahřátí

Zatímco půl hodiny před nedělní mší se třetí hradní nádvoří plní turisty z různých koutů světa a do katedrály vstupují první věřící, skupina zvoníků a zvonířek (výraz, který v českém jazyce oficiálně neexistuje, vymysleli zvoníci, když se mezi nimi objevily první ženy – pozn. red.) se schází před vstupem do věže. Na bohoslužbu, která začíná v deset dopoledne, zvoní o čtvrt hodiny dříve. Zakládají si na tom, že podle prvních úderů si mohou lidé seřizovat hodinky, na rozdíl od věžních hodin, které se běžně pletou i o minutu.

Nejdřív je ale čeká obligátní výstup nahoru, téměř dvě stě schodů uspořádaných do celkem prudkých serpentin, až se z toho jednomu při rychlejším tempu točí hlava. Ačkoli je venku jen těsně nad nulou, šlapání vzhůru mě přinutí sundat si bundu.

Tomáš Stařecký

Tomáš Stařecký

FOTO: Jan Handrejch, Právo

„Kdo svižně nevyjde schody, nemá mezi námi co dělat. Nemůže to být žádný invalida, který po chvíli začne fňukat, že už nemůže,“ potvrzuje s úsměvem Tomáš Stařecký mou laickou poznámku, že zdatnost ve zdolávání schodů může rozhodnout o tom, jestli někoho mezi sebe přijmou, či nikoliv.

Jinými slovy, není pochyb o tom, že ten, kdo na nejvýznamnějším svatostánku v zemi uvádí do pohybu zvony, musí mít dobrou fyzičku, protože když se zvoní málo, je to poznat. A vzhledem k tomu, že pouhé cinkání bez energie je pod úroveň cechu zvoníků, přirozeně se mezi nimi vyskytuje hodně sportovců, kteří do služby i z větší dálky přicházejí pěšky nebo jedou na kole a ve formě se udržují i jindy.

Dojetím pláčou

Pouhá síla prý ale nestačí. „Ten, kdo vypadá, že by nic neutáhl, zastane leckdy dílo větší než zdánlivý svalovec, který se ale k práci postaví tak, že lano netvoří s ráhnem pravý úhel. Část jeho energie, která má rozpohybovat zvon, je pak úplně zbytečně vynaložená. Nadře se, ale vůbec to není vidět. Kdo pochopí, jak se má zvonit, daří se mu to lépe,“ podotýká hlavní zvoník.

„Mnozí mají velké oči a jen málokdo zůstane, protože je to činnost dobrovolná a v časech, které jsou občansky dost nevýhodné, ale jakmile to člověka chytne, už ho to nepustí. Což se pozná zhruba po dvou letech,“ říká Tomáš Stařecký, který svým nadšením nakazil syna i manželku. Že chodí zvonit třeba dva členové téže rodiny, není koneckonců u sv. Víta nic mimořádného. Z chalupy pak jezdí už v sobotu večer a nedělní oběd si dávají se zpožděním.

Zvon nesoucí jméno Václav po pěti minutách unaví i člověka s dobrou fyzičkou.

Zvon nesoucí jméno Václav po pěti minutách unaví i člověka s dobrou fyzičkou.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Jeden ze služebně nejstarších zvoníků mi vysvětluje, že jejich činnost chytá posluchače za srdce: „Řadu návštěvníků zvonění citově zasáhne takovým způsobem, že dojetím brečí, a často slyšíme, jak nám dole na nádvoří tleskají. Dokonce znám lidi, kteří sem jezdí třeba až z Ostravy.“

Vybavuje si i paní, jejíž syn před lety umíral na rakovinu a někde se doslechl, že hlas zvonů by ho mohl zachránit. „Krátce předtím, než stihl přijít na věž, zemřel. Od té doby za námi každý rok přibližně ve stejnou dobu chodí jeho matka, aby si syna připomněla.“

Bezvadný pocit

Tomáš Stařecký měl v mládí spoustu zájmů. Kromě sportu také hru na trumpetu, muziku a historii. Po absolvování Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy pracoval v Astronomickém ústavu AV ČR, v letovém provozu ČSA, jako správce svatovítské katedrály a teď se živí jako státní úředník na ministerstvu dopravy. Jednou týdně navíc provází návštěvníky po nebi z petřínské hvězdárny. Ze všech koníčků mu zůstal běh, astronomie a zvonění.

„Dodneška si pamatuju, že když jsem poprvé stál v bezprostřední blízkosti hrajících varhan, měl jsem pocit, že jsem jedna z píšťal. A tady se mi zase zdá, že jsem jeden ze zvonů,“ říká, když se opírá o největší z nich, Zikmunda, na jehož rozpohybování je potřeba celkem pět lidí. To, jak zvon bude znít, záleží nejenom na nich, ale i na výrobci, který každému zvonu udá základní naladění, i na teplotních podmínkách, jimž bronzový materiál podléhá.

Zatímco běžně lze zvonění slyšet nanejvýš u Karlova mostu, na Nový rok, kdy ještě v deset dopoledne všechno spí a tramvaje skoro nejezdí, se nese mnohem dál. „Jakmile se opře srdce o zvon a my do ticha spustíme takzvané první zvonění v Království českém, je to opravdu bezvadný pocit.“ V adventním čase je zase věž pro zvoníky útočištěm, kde je možné zapomenout na předvánoční shon.

Stroj člověka nenahradí

Když se, více či méně zadýchaní, vyšplháte po schodech nahoru, otevře se před vámi prostor, který trochu připomíná kancelář v oblacích. Tu a tam je protnutý lany několika zvonů, k nimž si pár minut před začátkem zvonění stoupají muži a ženy se špunty v uších. Ti, kteří obsluhují větší zvony, si navlékají rukavice. Jejich zrak se upírá na ručičkové hodiny řízené rádiem. Poslední desítky sekund pak odpočítává na prstech rukou, tak aby to všichni viděli, jedna z přítomných dam.

Nejdřív se rozpohybují dva nejmenší zvony, po pěti minutách se přidávají dva větší a na poslední třetinu se připojuje i obrovitý Václav, který k sobě potřebuje dva muže. Jedním z nich je Tomáš Stařecký, jenž ručí za kvalitu tohoto velkolepého koncertu. Úplně spokojený je však málokdy.

„Laťku máme hodně vysoko a někdy nám připadá, že na konci se zvon nezastavil optimálně, ale na druhou stranu nejsme přece stroje,“ krčí rameny a dodává, že pravděpodobně už jenom ve čtyřech katedrálách na světě se zvoní ručně.

„Přičemž žádná z nich, kromě pražské, není tou hlavní v zemi. A tak slavné zvony ve Vídni nebo v pařížské katedrále Notre-Dame pohání elektřina, což zkušené ucho pozná. Zvony tím trpí, protože byly vyrobeny, aby je obsluhoval člověk, a historii nelze jen tak naroubovat na nové podmínky.”

„Podobné je to s auty. Když do staré aerovky dáte moderní silné motory, tak se rozpadne. Známe nejeden případ, kdy se po stisknutí jističe srdce zvonu zastavilo,“ upozorňuje zvoník a uvádí příklad katedrály v Kolíně nad Rýnem, kde z podobných důvodů prasklo srdce zvonu při tříkrálovém zvonění v roce 2011.