„Moje máma se mě pořád ptá, jestli jsem celkově v plusu,“ směje se Vojtěch Růžička, který si pokerem vydělává posledních deset let života. „Peníze mi nikdo nedává a dluhy nemám, takže v plusu musím být,“ říká v nadsázce hráč, který si letos v červenci připsal životní úspěch.

Na turnaji v Las Vegas se mu dařilo natolik, že se probojoval do tzv. November Nine (Listopadové devítky) nejlepších hráčů Světové série v pokeru. Ti se v říjnu utkají o 192 miliónů korun, v přímém přenosu televizní sítě ESPN, kde se vysílá třeba kanadsko-americká hokejová liga.

Mimochodem, dokonce se jedná o stejný turnaj, kam se před pěti lety dostal další Čech Martin Staszko a druhým místem si vydělal 98 miliónů korun.[celá zpráva]

„Pravděpodobnost, že bych se někdy znovu dostal do finále, je víceméně nulová,“ říká Růžička s tím, že je to doslova životní šance. I kdyby skončil poslední, čeká ho příjemná cena útěchy - rovný milión dolarů. „Přitom jsem začal vyhrávat vlastně až tehdy, když jsem byl zatlačený do kouta,“ vypráví, jak se od hraní v liberecké hospodě dostal až na turnaj, kde se rozhodne o pokerovém mistru světa.

Práce jako ve fabrice

„Na poker vám stačí středoškolské počty, hlavně pravděpodobnost a kombinatorika,“ přesvědčuje Růžička, který vystudoval na Matematicko-fyzikální fakultě UK metody informační bezpečnosti. Překvapivě nezačal hrát poker s kolegy matematiky, ale soutěžil s kamarády doma v Liberci, kam se vracel na víkendy. Tehdy si hraním vydělal nanejvýš na vlastní útratu.

„Poker se nedá hrát o sirky. Když člověk nic neriskuje, nikdy karty nezahodí, protože je zvědavý, jaké má soupeř,“ vysvětluje, proč se hrálo alespoň o desetikoruny.

Hráč, který se letos probojoval do prestižního turnaje o milióny dolarů, prý v liberecké hospodě nijak nevyčníval. „Určitě tam byly větší pokerové talenty než já. Jenže já jsem časem zjistil, jak na hru nasadit matematický aparát, který mám lepší než většina lidí,“ vzpomíná.

Hrál jsem osm hodin denně, šest dní v týdnu, vždy deset her naráz... Dnes už bych to asi nezvládl

Když se mu pak studia nedařila a o budoucím zaměstnání neměl žádnou představu, rozhodl se začít hrát poker na internetu. Odvážná sázka mu vyšla, byť dnes přiznává, že s velkou dávkou štěstí. „Na účet jsem vložil sto dolarů. Se svými tehdejšími schopnostmi jsem měl sotva vydělávat, ale já měl na účtu každý týden dvojnásobnou částku než předtím,“ vypráví téměř pohádkový příběh. Peníze se však nemnožily samy od sebe.

„Hrál jsem osm hodin denně, šest dní v týdnu, vždy deset her naráz. Celou noc jsem musel rychle přemýšlet a okamžitě se rozhodovat. Dnes už bych to asi nezvládl,“ říká s tím, že ve svých třiceti letech patří už mezi starší hráče. Poker zkrátka občas připomíná spíše práci ve fabrice než zábavu gentlemanů. „Při hře vypiju hodně kávy. Mnoho začínajících hráčů si objedná panáka, aby pak byli odvážnější, ale pít při hře není dobré. Když si dáte panáka v práci, váš výkon pak vždycky bude horší,“ srovnává Růžička.

Samozřejmě se mi taky stává, že prohraju se začátečníkem.

Od onoho prvního vkladu už nikdy nebyl na nule. „Člověk si musí stanovit určitá pravidla, hlavně nikdy neriskovat příliš velkou část peněz, které na poker má. Když je někdo ochotný prohrát všechno za jeden večer, dřív nebo později se mu to opravdu stane,“ popisuje.

„Samozřejmě se mi taky stává, že prohraju se začátečníkem. V jedné hře mám oproti ostatním jen malou převahu, moje výhoda je v tom, že se hry neustále opakují,“ vysvětluje pokerový profesionál. „Přirovnávám to k tomu, když házíte kostkou. Já vyhrávám tehdy, když padne jedna až čtyři, ostatní hráči u pětky a šestky. Občas musím prohrát, ale když se bude hrát desetkrát denně, dá se tím uživit,“ vysvětluje.

Všímá si i krční tepny

Momentálně Vojtěch Růžička žádné turnaje nehraje a soustředí se jen na trénink, souboj o 192 miliónů korun ho totiž čeká už brzy - dvoudenní akce startuje třicátého října. „Snažím se získat informace o soupeřích, ale jejich hra se může za tu dobu značně změnit,“ říká český účastník s tím, že raději studuje hru obecně.

„Máme na to i speciální počítačové programy, ale ty řeší vždy jen úzkou část hry,“ pokračuje. „Při hře vždycky děláte hrubé odhady. Karet je padesát, dvě máte vy, dvě soupeř a dalších pět je na stole. Kdybyste to celé zadali počítači a chtěli nejlepší řešení, bude se rozhodovat hodinu a možná během toho shoří,“ uvažuje.

Dobrý hráč se zkrátka připraví tak, aby jeho hrubé odhady byly co nejpřesnější. Byť je totiž poker stále z velké části o štěstí, ti nejlepší mu jdou naproti co nejdál. „Třeba Němci dokážou hru rozebírat dlouhé hodiny. Mají sportovního psychologa, který je připraví na těžké situace, cvičí jógu a každé ráno jsou v posilovně, aby byli v kondici,“ srovnává český zástupce.

„Na té posilovně bych mohl trochu zapracovat, ale za měsíc už to asi nestihnu,“ dodává s tím, že se bude soustředit hlavně na zdokonalení své vlastní hry. Že by si najal specialisty na řeč těla a podle drobných gest určoval, co má soupeř za karty, to Růžička vylučuje.

Nikdo z nás zkrátka neposkočí na židli, když mu přijde dobrá karta.

„Třes rukou nebo rozšířené zorničky mohou napovědět, sám sleduji při hře krční tepnu protihráčů,“ říká k tomu. „I to je ovšem zákeřné - vysoký tep znamená, že má člověk buď strašně silnou, nebo strašně slabou kombinaci,“ vykládá s úsměvem.

„Nikdo z nás zkrátka neposkočí na židli, když mu přijde dobrá karta. Když lidé s pokerem začínají, dělají pravý opak a tváří se hrozně nešťastně nebo až legračně předstírají, že je to vůbec nezajímá,“ sděluje své zkušenosti. Sám už se podle svých slov naučil emoce ovládat, na turnajích přece jen odseděl stovky hodin a jeden čas si s sebou dokonce bral knížku, aby se mezi hrami zabavil.

Raduje se obtížně

Znalci nonverbální komunikace to zkrátka mají s Růžičkou těžké. „Snažím se dělat vše pokaždé stejně. Než vsadím, uklidním se a pak určitým způsobem pohnu rukou,“ dává příklad. „Snažím se zabíjet jak negativní, tak pozitivní emoce. Takže když se pak povede něco takhle velkého, mám vlastně problém se z toho radovat,“ zmiňuje červencový úspěch.

Ne každý bere poker takto s nadhledem. „Jsou dvě základní pravidla etikety: nemachrovat, když člověk vyhrává, a nebrečet, když prohraje. Ale devět z deseti lidí jsou chvíli mistři světa a pak praští do stolu a začnou nadávat soupeři.“

Můj postřeh, že na některých záznamech vypadá, jako by ho poker ani nebavil, Růžička komentuje pobaveně. „V hlavě se mi odehrávají hrozné věci,“ odpovídá. „A neexistuje způsob, jak dostat tolik adrenalinu z těla. V Las Vegas se hrálo celý týden, a když jsem po šesti dnech přišel o půlnoci domů, stejně jsem usnul v šest a vzbudil se v sedm,“ popisuje.

Vstupné i milión dolarů

Do důchodu se každopádně nechystá, i když vyhraje oněch zmiňovaných 192 miliónů korun. „Letos jsem se dostal o stupeň výš. Díky sponzorovi King’s Casino v Rozvadově můžu hrát pravidelně turnaje s těmi nejlepšími hráči světa,“ vysvětluje. „A taky už teď nemusím prodávat procenta z turnajů,“ dodává.

Investovat se totiž může nejen do zlata či umění, ale také do pokerových hráčů. „Zájemce mi zaplatil část vstupného a pak dostal odpovídající díl výhry,“ vysvětluje Růžička s tím, že investice to sice byla nejistá, zato se zajímavým výdělkem. Jenže čím jsou výhry lákavější, tím méně příjemná je i výše vstupného. Na zmiňovaný souboj ve Vegas se platí vstupní částka deset tisíc dolarů, jsou však i turnaje, kde je nutné složit sto tisíc dolarů nebo i milión.

„Je mnoho úspěšných lidí z jiných oborů, kteří si chtějí zasoutěžit s těmi nejlepšími v pokeru,“ říká k tomu český hráč. U pokerových stolů se tak potkává s hvězdami z Hollywoodu i hráči americké NBA. Na otázku, zda se tam vyskytují také amatéři, kteří mají málo talentu, ale dost peněz na vstupné, se Růžička jen pousměje: „Jinak by se to přece nehrálo.“

Počítač hráče neporazí

„Ve variantě pokeru, jaký hrajeme my, zatím počítač člověka neporazí. Tedy nějakého hráče možná ano, ale mě ne,“ směje se Vojtěch Růžička. „Jedná se o nejrozšířenější variantu pokeru, No limit Texas Hold’em. Na stůl se dává pět společných karet, každý člověk dostane dvě vlastní,“ vysvětluje pravidla.

Hráč skládá kombinace ze svých karet a těch společných. Sází se ve čtyřech kolech. První kolo sázek ve skutečnosti probíhá před vyložením jakýchkoli společných karet (pouze na základě svých dvou „tajných“), druhé kolo začíná po vyložení prvních tří společných naráz, pak po čtvrté a po poslední páté.

„Můžete vsadit, kolik žetonů chcete. Je to zkrátka tak kreativní hra, že je i na počítač moc složitá,“ uzavírá Růžička.