Naoto byl jediným člověkem, který se tehdy odvážil krmit zdivočelé psy a kočky zanechané majiteli v poničené krajině. Ošetřoval také skot, který vlastníci často nechali uzamčený ve stájích nebo na pastvinách uvázaný na řetězech. Bez něj by domácí a hospodářská zvířata v Tomioce asi 12 kilometrů od elektrárny čekal v nejlepším případě nejistý osud.

Do března 2011 se Naoto živil, stejně jako čtyři generace předků, pěstováním rýže a občas pracoval jako stavební dělník. „Na radioaktivitu odmítám myslet,“ vysvětloval novinářům, proč zůstal v Tomioce jako jediný z původních 16 tisíc obyvatel.

Bílá a rezavá

O dva roky později se situace zlepšila. Fukušimská prefektura zřídila útulek pro psy a kočky nalezené v pro lidi nepřístupném pásmu. Jeho pracovníci ale odmítli přijmout čtyři koťata, u nichž se přesně nevědělo, odkud pocházejí.

Říkali mu kvůli jeho počínání Radioaktivní muž. Ač si byl vědomý velkého risku, konal to, co považoval za správné.

Říkali mu kvůli jeho počínání Radioaktivní muž. Ač si byl vědomý velkého risku, konal to, co považoval za správné.

FOTO: Profimedia.cz

„Nemůžeme přebírat zvířata bůhví odkud, nejasného původu,“ hájili se a odvolávali se na příslušnou vyhlášku. Zdálo se, že koťata čeká utracení. Jistému dobrovolníkovi, jenž pracoval zdarma v útulku, se zvířat zželelo, a proto informoval Naotu. Macumura si hned vzal koťata k sobě domů.

Pro dva kocourky našel nové vhodné majitele, ale obě kočky už u něj zůstaly a staly se důležitými členy domácnosti. Podle zbarvení je pojmenoval Širo a Sabi. Širo znamená v japonštině bílá a výraz sabi, doslova rezavá, se v zemi vycházejícího slunce používá pro černočerveně mourované kočky, srstí připomínající želví krunýř.

Nyní, po více než pěti letech od neštěstí už zakázané pásmo kolem elektrárny – alespoň oficiálně - neexistuje. I tak ale na více než 90 procentech zóny včetně Tomioky lidé stále ještě žít nemohou. Nejen Naoto, ale i další dobrovolníci krmí zvířata, bez cíle se pohybující ve vylidněných městech v pomyslném stínu věží poškozené jaderné elektrárny, a zachraňují je tak před úhynem z nedostatku potravy. Stát jim na tuto činnost nepřispívá: prostředky na ni získávají z darů.

Lidé i zvířata se vrátí, věří muž

Japonská vláda zaměřuje své úsilí na dekontaminaci oblastí a snaží se dostat znečištěné pozemky do původního stavu. Na zvířata, která na nich zůstala, jí jaksi nezbývá ani čas, ani peníze. Tomioka proto studenými ulicemi bez života dodnes připomíná město duchů z hororových filmů.

Krmil všechna zvířata, na která narazil. Dnes jej zná celé Japonsko.

Krmil všechna zvířata, na která narazil. Dnes jej zná celé Japonsko.

FOTO: Profimedia.cz

„Nevím, jestli můžeme město bez živáčka považovat za obnovené, jak o tom hovoří vláda. Jsem přesvědčen, že jeho opravdová obnova by se měla týkat i zvířat, která sloužila jako společníci člověka a domácí mazlíčci,“ domnívá se Macumura.

„Aspoň, že se okolní krajina zelená. Vegetace narostlo více než před havárií,“ dodává pro list The Japan Times. Naoto se před chvíli vrátil z pravidelné pochůzky městem bez lidí. S úsměvem sleduje, jak si Širo a Sabi spokojeně hrají. Odvážný milovník zvířat bude dál tvrdošíjně pobývat v místě, kde se narodil a vyrostl.

„Snažím se ukázat, že v budoucnu budou moci v okolí fukušimské elektrárny žít lidé i zvířata.“