Pocházíte z Ostravy. Kde se vzal první impulz k přesídlení jinam?

Ještě před převratem jsem byl jako malý kluk s mámou a bráchou v kině na filmu Honba za diamantem s Michaelem Douglasem a Kathleen Turnerovou. Tak moc mě to vzalo, že od té doby jsem snil o životě v Latinské Americe. Před 11 lety jsem se zamiloval do úžasné dívky z Polska, která vystudovala v Krakově španělštinu. Po sedmi letech chození jsme se vzali a na svatební cestu jsme před čtyřmi lety vyrazili na měsíc do Peru a Ekvádoru. Tím bylo rozhodnuto.

Dá se tedy říci, že svatební cesta byla jakýmsi otestováním těch míst, zda pro vás budou vhodná pro život? Mysleli jste na to, jak byste se tam případně živili?

Ano. Moje žena je výborná výtvarnice. Já jsem muzikant, vyučený fotograf a teď už vlastně i spisovatel. Jinak nyní farmaříme na pronajaté farmě na jihu Ekvádoru doslova na konci světa při hranicích s Peru.

ČR či Polsko vám pro život jako země nevyhovovaly?

Tak bych to neformuloval. Já jsem žil 12 let v Praze a stále toto město považuji za nejkrásnější na světě, ale v obou z nás kolovala velká touha po Latinské Americe, která nás oba přitahovala dlouhé roky.

Ekvádorská vesnice Esperanza proslula mejdany Boba Dylana a dalších známých osobností.

Ekvádorská vesnice Esperanza proslula mejdany Boba Dylana a dalších známých osobností.

Zmínil jste se, že aktuálně farmaříte. Měl někdo z vás jakoukoliv zkušenost s farmařením, než jste odešli?

Já nikoliv, ale moje žena ano. Je to klasická Polka, takže miluje půdu, brambory a doslova žije zemědělstvím. Tedy kromě poezie svého oblíbeného básníka Bolesława Leśmiana a malování obrazů. Jinak mě farmaření také baví. Teď chovám na jídlo i legendární morčata, která chovali už staří Inkové. Úžasná životní zkušenost.

To zní dobrodružně. Přibližte mi, jak vypadá aktuálně váš běžný den na jihu Ekvádoru...

Ráno vstaneme a uděláme si místní kávu, ke které posnídáme vlastní domácí chléb s domácím tvarohem. Mě ještě před snídání čeká krmení morčat jetelem a čerstvě nasekanou cukrovou třtinou, dám žrádlo našim třem psům, kteří ale více lenoší, než hlídají. Pak se vrhneme na pěstování zeleniny, takže já třeba kopu jámy na kompost. Odpoledne obvykle vyrážím fotit reportážní snímky. Ve volném čase pak zpovídám místní indiány, farmáře i nejrůznější dobrodruhy.

A o víkendech?

O víkendech hraju po klubech s bluesovou kapelou, která je složená z výtečných ekvádorských muzikantů. Jak se člověk dostane mezi místní muzikanty? Já měl to štěstí v tom, že jsem se před rokem a půl, kdy jsem sem přijel, seznámil v nádherném městě Cuenca se známým intelektuálem a malířem Gustavem Lopezem Morenou, který mě představil místním špičkovým muzikantům. Slovo dalo slovo a založila se kapela.

Legendární autobusy zvané Escaleras v drsném městě San Vincente v Kolumbii.

Legendární autobusy zvané Escaleras v drsném městě San Vincente v Kolumbii.

Dobrou španělštinou jste před odjezdem mluvili oba, nebo jen manželka?

Jen partnerka. Ale my jsme před odstěhováním navštívili Latinskou Ameriku dvakrát. Roku 2012 při již zmíněné svatební cestě na měsíc a o dva roky později na dva měsíce do nespoutané Střední Ameriky, kterou jsme od Yucatánu až po Panamu projeli celou. Já se tedy jazyk postupně naučil a dnes mluvím natolik plynně, že se skvěle domluvím i s kolumbijským vesničanem z obce Concepcion, kde se hovoří neuvěřitelnou směskou 300 let staré kastilštiny obohacené o místní výrazy ještě z doby před kolonizací.

Jakým jazykem komunikujete doma?

Česky nebo polsky. Ale více česky. Moje žena je totiž polyglot. Mluví plynně česky, polsky, anglicky, španělsky a rusky.

Už jste naznačil, že jste projeli více zemí. Nikde jinde jste nebyli tak spokojení, abyste se usadili natrvalo?

Přestěhovat se na jiný kontinent není úplně jednoduché. Zde platí železné pravidlo „dvakrát měř a jednou řež“. Třeba Střední Amerika je krásná, ovšem panují v ní neskutečná vedra a jsou zde v některých zemích časté výskyty nebezpečné horečky Dengue. Několikrát nám šlo doslova o holý život, například v Guatemale. Takže jsme se nakonec rozhodli pro střídavý život v Kolumbii a Ekvádoru.

Zmínil jste se o nepříjemných momentech - který byl nejnebezpečnější?

Noc v hotýlku plném vrahů a zlodějů v guatemalském městě Huehuetenango, kde se nezřídka lidé upalují zaživa. Tedy abych byl přesný – zločinci, kteří jsou lapeni rozzlobenými obyvateli, příbuznými obětí.

Jihoamerická panoramata mají své kouzlo.

Jihoamerická panoramata mají své kouzlo.

Jak člověk pozná, že spí mezi kriminálníky?

Stačilo se podívat na ty obličeje a bylo to hned jasné. Chlapi jako břitvy. Gauneři jsou tady velmi transparentní. Zde neplatí to pravidlo z Evropy, že i andělský obličej může být tváří zmetka. Tady, když někdo vypadá jako anděl, tak většinou i andělem je. A naopak…

Proč člověk v takovém hotýlku tedy vůbec přespává?

On totiž jiný volný nebyl. Strach jsem neměl, ale celou noc jsem tehdy oko nezamhouřil. Naopak jsem si vzal židli, tu dal naproti dveřím a ty jsem hlídal s nožem v ruce připraven rvát se na život a na smrt. Žena v klidu spala. Bral jsem to jako automatickou věc, že se nesmím zhroutit strachem a musím udržet klid. Naštěstí mne výcvik u průzkumníků v Prostějově na podobné situace dobře připravil.

Když člověk zažívá něco takového, přemýšlí vůbec o tom, že by zakládal rodinu?

My zatím o vlastních dětech neuvažujeme, ale pokud bychom se v Jižní Americe usadili opravdu natrvalo a měli pevnou jistotu živobytí, až už bychom dělali cokoliv, tak já bych rád adoptoval místního sirotka. Uvidíme, jak se nám bude dařit. Nezáleží mi na tom, aby mé děti byly takříkajíc mé krve – klidně přijmu do rodiny i cizí dítě, které prostě nemělo moc štěstí.

Horská cesta v Ekvádoru

Horská cesta v Ekvádoru

Zmínil jste, že máte tři psy. Našli jste si je na místě, nebo přivezli?

Psa máme jednoho, fenku polského ovčáka z útulku poblíž Krakova. Přivezli jsme si ji s sebou. Zbylí psi jsou našeho domácího.

Jak si polský „útulkáč“ přivykal na Latinskou Ameriku?

Skvěle a okamžitě. Tolik pocitu svobody bez obojku, náhubku a vodítka opravdu v Čechách ani v Polsku nezažila. Tady se totiž psi vůbec neřeší. Místní policie na rozdíl od té české psy ignoruje. Když je nějaký pes agresivní, zlý a někoho pokouše, tak je zastřelen a hotovo. Jsou to férové podmínky. Už ji tady ale kousnul škorpión, to jsme s místními v kolumbijských horách bojovali čtyři hodiny o její život. Naštěstí to přežila.

Nedávno jste o vašich dobrodružstvích vydal knihu s kuriózním názvem: „Posekej si ten trávník, nejsou vidět hadi“. Po jaké době vás napadlo, že by stálo za to sepsat knihu? Že to může být téma, které má potenciál lidi bavit?

Po půl roce. Ty první měsíce jsem pravidelně publikoval fejetony na Facebooku. Za krátkou dobu jsem si získal tolik příznivců, že jsem se rozhodl pro knihu. Navíc bych rád Latinskou Ameriku v Čechách popularizoval a prezentoval v dobrém světle. O Kolumbii se třeba pořád mluví v souvislosti s drogami, i když už je tamní velký zloduch a narkobaron Pablo Escobar 23 let po smrti. Mimochodem, já jsem kvůli knize žil rok v oblasti, kde kdysi působil Escobar, a musím říci, že jsem se cítil opravdu bezpečně. Vnímám to tak, že má Jižní Amerika obrovskou budoucnost.

Národní park Cajas na jihu Ekvádoru

Národní park Cajas na jihu Ekvádoru

Teď už máte rozepsanou druhou - byla odezva natolik dobrá, že vás motivovala k další? Už pro ni máte název?

Odezva byla moc příjemná a mám z toho opravdu velikou radost! Mám hotovu již čtvrtinu nové knihy a název si zatím nechám pro sebe. Třeba ještě v budoucnu s nakladatelem vymyslíme lepší. A kdo ví, třeba se mi povede časem posloužit Čechům také jako průvodce po Ekvádoru a Kolumbii, uvidíme. Každopádně zde znám nádherná a turisty nedotčená místa. Průvodcování by mě navíc opravdu bavilo.

Máte nějaké konkrétní plány pro následující měsíce? Jak dlouho ještě plánujete setrvávat v Ekvádoru?

Minimálně několik měsíců budeme v Ekvádoru a pak se uvidí. Buď to bude natrvalo právě Ekvádor, nebo Kolumbie. Každopádně Latinskou Ameriku jsme si zamilovali opravdu hodně a neradi bychom se do Evropy vraceli. Je tady opravdu úžasně a člověk tu prožívá dobrodružství jako z románu...