Hlavní obsah

Psím otrokářem legálně

– Kiruna
Novinky, Jakub Kynčl (Kiruna)

Dívám se na psí spřežení, které právě dobíhá asi 50kilometrovou trasu. Jazyky psům vlají skoro u pacek a okamžitě padají do sněhu, který ještě k tomu začnou intenzivně olizovat. Je na mě asi docela vidět, že jsem z jejich únavy rozpačitý, zatímco jezdec na saních za nimi, musher, s úsměvem odchází k tábořišti. Usměje se na mě a jen pronese: „Neboj, oni to milují.”

BEZ KOMENTÁŘE: Jízda na psím spřeženíVideo: Jakub Kynčl, Novinky

 
Článek

„Právě teď jsme dojeli na konec obydlené oblasti,“ říká mi místní průvodce poté, co jsme na sněžném skútru ujeli prvních 10 kilometrů. Za posledních osm jsme viděli v dálce dohromady asi 15 budov, takže mi jeho sdělení přijde kapku opožděné. Konec světa - jinak ani nelze oblast za nejsevernějším švédským městem Kiruna ani označit. Vlastně lze, ale ne slušně.

Les, zamrzlé jezero, les, zamrzlé jezero, a aby se to nepletlo - zamrzlé jezero a poté les. Zimní laponská krajina je vrcholně stereotypní - v tom nejlepším slova smyslu. Pokud někde cítíte, že jste stranou od civilizace, je to právě tady. Drc. Zuby mi po menším skoku na skútru jen naprázdno secvakly. Dostatečné varování, které člověka přiměje dívat se trochu víc před sebe než jen všude dokola.

Foto: Jakub Kynčl, Novinky

Divočina v severském stylu

„Jaký je cíl?“ zeptal jsem se trochu naivně jednoho z pořadatelů klání Fjällraven Polar, v rámci kterého jsem dostal příležitost vyzkoušet si, jaké je přespat ve stanu v mrazu v divočině a následně další den otestovat jízdu na psím spřežení.

Při pohledu na stan a cedulku oznamující, že v něm mám spát dohromady s dvoumetrovým novinářským kolegou, jsem jen naprázdno polknul. Vlastně jsem možná i pronesl něco nepublikovatelného, čemuž ale velmi dobře rozuměli novináři z Polska, kteří měli stany vedle. Vzhledem k tomu, že z jejich směru se nejčastěji ozývala hláška: „Ty kurde,“ tak mi poměrně rychle došlo, že nejsme sami, kdo má problém.

Koktejl po česku

Na poslední chvíli se ukazuje, že šlo jen o organizačního šotka a každý má vlastní stan. Padá mi kámen ze srdce. Kolegovi po přeměření stanu o něco méně. Relativní pohodlí mu může zaručit jen spánek na štorc, kdy si zvládne se štěstím i natáhnout nohy a nebude muset spát skrčmo. Ač jsem svůj nevelký vzrůst v pubertě proklínal, v letadlech a chvílích, jako je tato, jsem upřímně rád, že mě nepočal pár ligových basketbalistů.

Tábor je postavený do tvaru podkovy černobylského koně, tedy tvaru jakéhokoliv, jen ne pravidelného. K ohništi to mám nějakých 10 metrů. Vzhledem k tomu, že se tam podává horký brusinkový džus a svařené víno, ideální umístění.

Ochutnávám svařené víno a hned po něm i kapku brusinkové šťávy. Zamyslím se a do plecháčku si následně nechávám obě tekutiny smíchat půl na půl. Lžící ještě zajíždím do mísy kompotovaných brusinek a vrchovatou si ji do nápoje přidávám.

Foto: Jakub Kynčl, Novinky

Laponská večeře - sob a brusinky...

Směs pohrdavých a pobavených pohledů přerušuje jedna ze švédských pořadatelek, která si nápoj míchá po mém vzoru. Po ochutnání mi jen s úsměvem pokyne číší. Ostatní nás následují. Brusinky mizí. Švédům asi konečně dochází, že brusinková šťáva poměrně udatně maskuje chuťově nepříliš vytříbené víno. A když narazíte na brusinku, je to ještě jakýsi bonus k tomu. Česká republika - Švédsko 1:0.

Teplo především

Když se servíruje večeře, zkoumám, co se to v kotlíku nachází. Sob. Rozsekaný na miniaturní kousíčky, doplněný o brambory a jakousi smetanovou omáčku. Švédský Eintopf. Když k tomu všemu následně dostáváme i lžičku brusinek, je severská chuťově překvapivě vytříbená kombinace dokonána. Přidat si můžeme podle libosti, tedy až na brusinky. Těch se do večeře dochovala jen slabá polovina. Dělám, že nevím proč a jdu si doplnit plecháček.

Stan, karimatka, spacák a minus tři stupně. Kombinace, kterou jsem doposud v životě nikdy nepodstoupil. Když už stanovat, tak v létě. A to ještě můžu být rád, že je teplota taková, jaká je. Kdyby se vyjasnilo, bylo by k ránu bez potíží i o deset stupňů méně. Oblačnost sice blokuje možné spatření polární záře, nicméně zajišťuje reálnou možnost, že se do Česka vrátím nenachlazený, ve stavu bližším životu než smrti.

Po pohledu na cedulku spacáku zjišťuji, že je určený až do minus 30 stupňů. Trochu předimenzované, dnes v noci budu mít Havaj. Svlékám se do trička a trenýrek a soukám se dovnitř. Okamžitému kómatu pomáhá i smečka našich psů vyjících v dáli. Jako z filmu.

Slovák od Norů k nerozeznání

Ráno už jde vše ráz naráz. Vstanu, polknu snídani z balení, které využívají i vojáci na cestách, a rychle běžím sbalit spacák a stan. Soukám se do oblečení, které by mělo ustát i teploty kolem minus dvaceti stupňů. Jsou minus dva. Je mi teplo. Nechutné teplo. Zkušený odborník na přežití v divočině a bývalý voják Johan Skullman jej má na sobě ale také a rychle mě ubezpečuje, že až se spřežení rozjede, budu za něj ještě rád.

Foto: Jakub Kynčl, Novinky

Odborník na přežití v extrémních podmínkách Johan Skullman.

Každý dostáváme přidělené čtyři psy. Náhodně. Moji dva lídři, tedy dvojice psů pracujících vepředu, se mají přibližně tak rádi jako ruští atleti s antidopingovou kontrolou. „Oni se srovnají, neboj. Při běhu na to nebudou mít čas,“ uklidňuje mě místní musher. Tedy místní, Slovák.

O psy tu už ale pečuje bezmála deset let a jeho studeným větrem ošlehané tváře plné pih a znělá angličtina nedávají pravý původ už vůbec najevo. Ač je jeho práce poměrně fyzicky náročná, neustále se usmívá. Já také, až do vyběhnutí psů.

Udržet čtveřici psů nadržených na pohyb na místě je něco, co byste svépomocí nezvládli. K tomu se používá speciální kovový hák, který se zasekne do sněhu, zašlápne a vyndá až ve chvíli, kdy jste připraveni vyrazit. Když jsem se jej jal vyndávat ze země, zatáhli psi jako čtyři Usainové Boltové při sprintu na 100 metrů. Naplno. Jen jsem zavrávoral, držel se saní a duchapřítomně naskočil zpět na „povoz“.

Rvačka v poklusu

Ustát prvních 50 metrů bez esteticky nevyhovujícího držkopádu je základ, který se ovšem mnoha dalším novinářům z celého světa nepovedl. Při každém dalším pádu mých souputníků si tak jemně oddychuji, že můj případný pád už nebude tak vyčnívat. Nejde o škodolibost, spíš o snahu nevybočovat při nějakém zimním sportu alespoň pro jednou svou neschopností.

Foto: pro Novinky Petr Tůma

Ač vypadají psi od druhého kilometru unaveně, bez pohybu by prý už nemohli žít.

Začínám si užívat okolí. Už mi není teplo a je mi vlastně docela akorát, protože to chvílemi pořádně profukuje. Oblečení s polární liškou v logu na sobě nakonec evidentně nemám zbytečně. A pravda, co bych také asi touto dobou v Laponsku chtěl. Sníh leží všude, dny se už sice prodlužují, ale i tak se nedivím, že je na severu Evropy v zimě tolik sebevražd.

Božský klid mi narušují moji psí lídři, kteří se už zcela nepokrytě perou a u toho zvládají ještě poklusávat. Přemýšlím, že vůbec netuším, jak je zpacifikovat. Ale co, na tenhle sveřepý severský výjev se zvládnu ještě chvíli dívat.

Polský problém

Řeckořímské zábavy mých psů využívá polský kolega, který jel za mnou. Navzdory nařízení našeho průvodce, že se nemáme předjíždět, tak činí. A ještě k tomu mě nepokrytě podjíždí po pravé straně, což, přiznejme si, není na polských silnicích nic výjimečného. „Koukej, předjíždím tě,“ provolá ještě vesele.

Fjällräven Polar

Závod Fjällräven Polar dává každoročně obyčejným lidem šanci poznat, jaký je outdoorový život v zimním Laponsku. Cílem je ukázat, že když má člověk správné znalosti a výbavu, může úspěšně absolvovat něco, co by nikdy neřekl, že zvládne. Zhruba 300 kilometrů dlouhá zimní výprava napříč arktickou tundrou na psím spřežení z Norska do Švédska je zážitkem, který člověka nadchne i zocelí.

Moji lídři začnou sledovat dění okolo sebe a vrčí směrem k jeho psům. Polák se otáčí směrem zpět ke mně a po poněkud nešikovném manévru končí hlavou ve sněhu u cesty. Je mi až stydno, jak mi tento mžik dokázal zpříjemnit zbytek třicetikilometrového putování. Ony někdy ty mlýny melou rychleji, než byste se vůbec odvážili doufat...

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám