Knížku o historii českého snowboardingu asi nevydá člověk, který k němu nemá vztah. Jak a kdy jste začal?

V Černé Říčce v Jizerských horách jsem si po Vánocích v roce 1983 poprvé stoupnul na vlastnoručně vyrobený snowboard a v tu chvíli jsem vůbec netušil, že mě bude snowboarding provázet dalších 30 let nebo že bych o něm mohl vydat knihu. Měl jsem dost starostí s tím, abych se na prkně vůbec udržel a ujel alespoň dva metry.

Jedni z prvních - Vláďa Rys a Luděk Váša v březnu roku 1985

Jedni z prvních - Vláďa Rys a Luděk Váša v březnu roku 1985

FOTO: Vojtěch Písařík

Dalo se tehdy jezdit na snowboardu na všech sjezdovkách?

Co vás nemá, to vůbec ne. Míst, kde bylo možné jezdit na snowboardu, bylo v 80. letech poskrovnu, prostor dostali prknaři jen na několika místech - v Perninku, Žacléři a Harrachově v Krkonoších, v Černé Říčce v Jizerských horách a na šumavském Špičáku. Snowboarding v té dřevní době nebyl sportovní disciplínou a nebyl nijak organizován. Po českých, moravských a slovenských horách se šířil jen zvolna.

Proč jste se snažil ve své knize Prknem dolů zachytit začátky snowboardingu v ČR?

Československá snowboardová historie je totiž v celoevropském kontextu natolik důležitá, že je škoda ji nepřipomenout. Hlavním impulzem pro přípravu knihy ale bylo uvedení amerického filmu Extrémní svahy roku 2006, ve kterém jsou použité záběry Romana Včeláka. Ten v roce 1985 natočil v Krušných horách snowboardový dokument Sněžné děvky v Perninku. V americkém snímku ale chyběla jakákoli zmínka o původu černobílých záběrů, autorovi a natáčených jezdcích.

Michal Přikryl, Žacléř, 7. 3. 1987

Michal Přikryl na Žacléři v roce 1987

FOTO: Vojtěch Písařík

Jak se tehdy postupovalo?

Přesvědčili jsme tehdy českého distributora filmu, aby vydal dvoudiskové DVD, kde je na druhém kotouči záznam snowboardů z Perninku (1985), historicky první reportáž o sněžných prknech z Televizního klubu mladých (1986) a kutil Luděk Váša v Receptář nejen na neděli (1987). No a DVD s filmem Romana Včeláka bude teď přílohou knížky.

Jaká byla tehdy bezpečnost jízdy? Dá se nějak porovnat četnost úrazů?

Bezpečnost jízdy přímo souvisela se zručností konstruktéra. Pokud vyrobil vázání z praskajícího a trhajícího se materiálu, nebo ho nenamontoval dost pevně, nohu si zlámal hned při první jízdě. Četnost úrazů byla přímo úměrná rychlosti, kterou se na sněžných prknech jezdilo a výšce i provedení skoků. Snowboarding, jak ho známe dnes, byl v osmdesátých letech o dost pomalejší a zatím se držel při zemi.

Pernink, 9. 3. 1985

Pernink, 9. března 1985

FOTO: Vojtěch Písařík

Finance na svou knihu se snažíte získat i přes portál Startovač. Myslíte, že je v ČR dostatek snowboardistů, kteří takový nadšenecký projekt podpoří?

Svoje začátky si může knížkou znovu připomenout spousta prknařů. Začátek devadesátých let byl pro snowboarding dobou rozkvětu a na českých horách ho zkoušely tisíce nadšenců. Dnes už mají děti, kterým se můžou pochlubit tím, co uměli. Nebo jim právě další generace snowboardistů může připomenout, kde jsou jejich kořeny. Než napadne na horách sníh, mohou společně listovat knihou. Snad kampaň na Startovači dopadne.

Zůstala vám jízda na snowboardu až do dneška, nebo už nyní jezdíte na lyže?

Na jeden ze snowboardů jsem v roce 1985 namontoval hrany, které jsem vytrhal ze svých zánovních lyží. Od té doby už na nich nejezdím a rodiče už se také smířili s destrukcí těch nedostatkových Sulovek. Díky snowboardingu jsme získávali pocit výjimečnosti v době, kdy jsme si byli kolektivně a povinně rovni. Svoboda a nezávislost je neměnná, stejně jako okamžik, kdy sjíždím kopec na prkně a zametám svoje stopy ve sněhu. Tady a teď, stejně jako před třiceti lety.