Moravský rodák Radek Džiuban (46) zůstal nohama na zemi a v hlavě si nosí ještě řadu dalších snů. Příjmení napovídá jižní nebo východní předky. Radek se snažil své rodové kořeny vypátrat, ale ztratil se u pradědečka v půlce 19. století.

„Osobně žádného dalšího Džiubana neznám, ovšem prý nejsem jediný,“ usmívá se nad šálkem výborné kávy ve své firmě Delikomat v Modřicích u Brna. Káva tu voní ze všech stran.

Myslela jsem, že na Moravě se hlavně pěstuje víno?

To je fakt, v rodině mojí maminky byli skvělí vinaři. Jako malý jsem trávil u nich na Pálavě víkendy i prázdniny, chodil jsem na vinobraní a tajně koštoval… Maminka pracovala jako prodavačka, tatínek v továrně, taková normální rodinka. Narodil jsem se v Hustopečích a od první třídy žiju v Brně.

Čím jste chtěl být jako kluk?

Fotbálek s klukama mě moc nebavil, spíš jsem vyhledával společnost starších lidí, navštěvoval je a poslouchal jejich příběhy. Už na základce jsem v sobě objevil obchodního ducha – barvili jsme třeba s kamarády trička spreji na auta a snažili se je prodávat. Bavilo mě hlavně vymýšlet nové věci a komunikovat s lidmi. I proto jsem šel na hotelovou školu.

A pak jste s rodiči a sestrou emigroval do Rakouska…

Koncem roku 1988. Prošli jsme si klasickou cestou přes uprchlický tábor. Naším konečným cílem byla Austrálie, kde měla vzdálená teta restauraci na pláži. Romanticky a naivně jsem se těšil, že tam budu provozovat nějaký „fresh bar“. Ale přišla sametová revoluce a my se rozhodli zůstat v Evropě.

Rodiče se vrátili do Čech, sestra se v Rakousku vdala a dnes má dvě děti. Já tam prošel pomocnými pracemi na stavbách, skládal uhlí, myl auta… Až jsem se dostal do jednoho hotelu, kde jsem roznášel snídaně, obsluhoval v restauraci a nočním baru…

A dal výpověď kvůli kávě?

V podstatě ano. Byla to všechno obrovská náhoda. Maminka si přečetla v Květech o zpěvákovi Karlu Štědrém a jeho kávových automatech – jak ho to baví a je úspěšný. Podstrčila mi článek s otázkou, jestli by mě to třeba nezajímalo. Ta představa mě přímo nadchla a rozhodl jsem se pro ni udělat všechno. Kdo nic nezkusí, nic nemá.

To se psal rok 1991. Dal jsem dohromady všechny moje úspory – asi 200 000 korun – koupil v Rakousku první automat a uvedl ho do provozu v brněnské nemocnici. Ještě nějaký čas jsem žil napůl tady a napůl za kopečky a postupně pořizoval další přístroje. V pětadevadesátém jsem se definitivně vrátil domů a s rakouským partnerem založil firmu Delikomat.

Byl to opravdu superbyznys? Šlo všechno tak hladce?

Moje cesta byla samozřejmě plná pokusů a omylů, chyby se střídaly s výhrami. Zpočátku u nás nebyli lidi na automaty zvyklí, nešlo sehnat správné ingredience, kelímky ani opraváře. Všechno jsem nejprve dovážel (což se prodražilo) a pak pracně hledal u nás.

Jako provizorní pytle na drobné peníze jsem třeba používal plátěnou tašku, žebradlo se jí říkalo. Na firmě jsem ji vysypal na stůl, třídil mince a vozil je do banky. Teprve později jsem sehnal speciální třídičku. Také jsem si míchal vlastní cappuccino – ve velkém zeleném lavoru na prádlo. Dával jsem tam podle odhadu kávu, smetanu, cukr a skořici. To byla v té době specialitka!

Pil jste vůbec dřív kávu?

Ani moc ne, kafe mi dříve nijak zvlášť nechutnalo. Až s provozováním automatů jsem ho začal pít, a hlavně se o něj pořádně zajímat. Už proto, abych poznal dobré od špatného. Takže jsem poctivě jezdil, ochutnával, hodnotil… Vlastně i dnes pořád srovnávám a chci dosáhnout nejvyšší kvality.

Jak to bylo dál?

Šlo to celkem rychle, přidávali se ke mně další nadšenci. Začali jsme logicky v Brně, pak v Praze a Ostravě, momentálně funguje 13 poboček. Své tehdejší konkurenty jsme několikrát předehnali a dnes máme zhruba 15 000 automatů.

Vzpomínám, že jsme byli tak nedočkaví, že jsme první stroje jezdili montovat i v noci. Přijeli jsme třeba v půl třetí ráno ke škole, probudili školníka… Naše tehdejší parta byla opravdu skvělá a většina z ní zůstala ve firmě dodnes.

V současné době máme skoro 500 lidí. Naše automaty se vyrábějí v Itálii a dovedou až třicet druhů kávy. Osobně si nejraději dám malé espresso.

Džiuban nežije jen kávovými automaty. Otevřel také vlastní kavárny.

Džiuban nežije jen kávovými automaty. Otevřel také vlastní kavárny.

FOTO: archiv Radka Džiubana

Přišel moment, kdy se nedařilo, a vy jste chtěl se vším seknout?

Ale ano, v pěta- a šestadevadesátém, kdy někteří moji zaměstnanci odcházeli a zakládali si vlastní firmy. Tehdy se kupily i finanční problémy, několikrát jsem myslel, že to už nezvládneme, ale jak jsem řekl, většina zůstala a podržela mě. Těch si moc vážím.

Jaké vlastnosti jsou potřeba, aby člověk v byznysu uspěl?

Hlavní je nadšení. Samozřejmě i vytrvalost, bez opravdového nadšení se vám nic nepodaří. Pokud máte vizi a elán, jde vše skoro samo a není se čeho bát. Tehdy jsem měl sen zavést tak třicet automatů, aby mě uživily. Všichni se mi smáli, stejně jako mým dalším projektům. Mě totiž baví stále vymýšlet, nemíním zůstat jen u rutiny. Nesnesl bych sedět celý den v kanceláři s nohama na stole.

Takže káva je jen takové „zahřívací kolo“?

Kromě kávy si můžete v automatech pochutnat na čokoládě, sypaných čajích, cukrovinkách, bagetách, polévkách, hotových chlazených jídlech… Ale vedle toho jsem otevřel už druhou kavárnu. Nejdřív jsem se angažoval v podniku Anděl v Brně, kde pracují mentálně postižení. A před šesti lety jsem otevřel kavárnu Café Fara v Klentnici – blízko míst, kde jsem prožil dětství. Jak název napovídá, je umístěna v prostorách bývalé fary a je stylově zařízená. Na obou projektech jsem spolupracoval s naším dvorním výtvarníkem Jiřím Slívou.

Jak se buduje kavárna na faře?

Pořádná honička. Koupil jsem ji v nepříliš dobrém stavu, na pozemku jsem vyfasoval i polorozpadlé chlívky a v původní jednotřídce bylo dokonce doupě narkomanů, kteří tam přebývali bez vody a elektřiny. Měl jsem představu, že na faře zařídím malou kavárničku – hlavně pro tatínka. Chtěl jsem mu udělat radost, je velmi aktivní a v důchodu by se bez práce nudil. Představoval jsem si, jak sedí s fajfkou na zápraží a občas kolemjdoucím uvaří kafe. Dopadlo to trochu jinak…

Také jsem chtěl oživit své kořeny a pozvednout trochu služby v kraji. Rozhodnutí padlo v únoru a za dva měsíce jsme otvírali. Snažil jsem se, aby vzniklo příjemné místo, kde se zastaví nejen turisti, ale i místní v neděli na dort a kafíčko. Kde lidi zapomenou na své starosti a načerpají energii. Postupem času se z našeho záměru vyklubala kromě kavárny i restaurace a devět stylových pokojů pro ubytování.

Jak se k vašemu podnikání staví rodina?

Skvěle. Manželka začala pracovat ve firmě roku 1997 a po dvou letech jsme se sblížili. Takže vlastně nebýt kávy, asi bychom se minuli. Připravuje firemní časopis a věnuje se charitě. Před čtrnácti lety jsme se vzali a k mým čtyřicetinám jsem dostal syna Matyáše. Za dva roky přibyl ještě Šimon. Možná z nich vyrostou taky „kavárníci“, pokračovatelé rodinné firmy. To si ale jednou rozhodnou sami. Pokud budou chtít být třeba zahradníky, nebudu jim bránit.

Zbývá na děti ve vašem kolotoči čas?

Jsou na prvním místě. Podstatné je srovnat si priority, rodina, vztahy a zdraví pro mě znamenají pořád nejvíc. Rád vstávám časně ráno, nejlepší den začíná plaváním v našem přírodním jezírku (i v zimě!), pak si s kluky pohraju a jedu do firmy nebo k zákazníkům. Ale vracím se brzy a víkendy trávím stoprocentně s rodinou.

Kluci už trochu povyrostli, takže společně cestujeme a objevujeme nové kraje i lidi, jezdíme na kole, plaveme, staráme se o zahrádku – mám radost, že je to skutečně baví, s nadšením se vozí s dědou na traktoru…

Dovolenou trávíme většinou v Česku a na horách v sousedním Rakousku. Anebo u sedláků na statku, tam se klukům moc líbí. Letos jsme byli poprvé společně u moře, což bylo taky fajn.

Jak ještě se udržujete v kondici?

Hodně chodím pěšky po městě i do přírody, posiluje mě otužování, mám rád saunu a termální vodu. Práce na zahradě je někdy dřina, ale pro mě i účinný relax.

Pěstujeme všechno možné, během posledních pěti let přibylo k Faře rajčatové pole s padesáti druhy rajčat ošetřovaných ekologicky, fíkový háj a velký skleník s políčky, kde dnes roste zelenina a ovoce pro farní restauraci. Taky chováme slepice a s manželkou sušíme bylinky, vyrábíme vlastní ocet, sirupy, likéry, čaje, hořčice, kvašáky, kysané zelí…

To je neuvěřitelné. A ještě se z vás stal sběratel, že?

Ano, sbírám všechno, co souvisí s kávou, čajem a vínem. Zaměřil jsem se na historické stroje na výrobu kávy, už jich mám docela hodně, takže jsem si otevřel speciální Coffee museum. Nejvíc jsem hrdý na chromované veterány, převážně z Itálie.

Máte ještě nějaké další plány?

Velké sny se mi už v podstatě splnily a drobné si plním, jak je to možné. Mezi poslední novinky v Klentnici patří gril budka s krásným výhledem a relaxační zóna s masážemi, saunou, vířivkou a bazénem. A líbila by se mi vinice…

Proč jste se vlastně nestal vinařem?

Tím se teprve stanu. Je to jeden z mých dalších snů. Už se těším! Baví mě stále vymýšlet, nemíním zůstat jen u rutiny.