V listopadu roku 1996 se rozhodl v den, kdy Clinton obhájil mandát, sklidit víno, prvotřídně zpracovat a opatřit ho etiketou Mr. President. „Obstaral jsem si telefonní číslo do Bílého domu, což mě na informacích stálo dva šilinky. Pak jsem tam zavolal a domohl se pozvání k prezidentovi,“ vrací se vzpomínkami.

Nezastírá, že v prvních okamžicích, kdy spustil operaci s kódovým označením Clinton, pociťoval rozechvění. Záhy z něho spadlo. „Kdybych se na jedinou vteřinku bál, šéf Bílého domu nebo jeho lidé, jimž jsem zatelefonoval, by nejistotu vycítili a můj záměr by ztroskotal. Takto si nejspíš řekli: tady je někdo, kdo je na tisíc procent přesvědčen, že se musí setkat s prezidentem. A tak když jsem vstrčil špičku boty do dveří, otevřeli mi je dokořán. Kdybych jen na vteřinu zapochyboval, mohl jsem rovnou zůstat doma,“ líčí bodrý, usměvavý a výřečný vinař své minuty slávy.

Král marketingu neměl a nemá o nápady nouzi

A vida, povedlo se: zprvu nezvaný, pak připuštěný host předal americkému prezidentovi karton svého speciálního vína. Pak už vše běželo jako na drátkách: bobulový výběr z rakouského městečka na recepcích, večeřích i obědech v Bílém domě zdomácněl.

S „politickým důchodcem“ Billem Clintonem v roce 2009 ve Vídni.

S „politickým důchodcem“ Billem Clintonem v roce 2009 ve Vídni.

FOTO: archiv Williho Opitze

Stejnou odvahu, někdo by možná řekl až vabank, prokázal v začátcích své cesty na hroznový Olymp. Dlouhá léta se živil jako inženýr u americké potravinářské firmy. V roce 1995 se rozhodl pro životní zlom.

„Neměl jsem vinici, peníze ani obavy,“ vybavuje si první krůčky. To další zní skoro jako středoevropská pohádka nebo spíš čtení z amerického – nikoli rakouského – příběhu o chudém chlapci, který se proslavil. Už v roce 1997 ho v Londýně vyhlásili v celosvětové konkurenci vinařem roku.

Nacpal lahve do batohu a vyrazil

„Jednoho dne jsem nacpal pár lahví do batohu a vyrazil za Ronnem Dennisem, šéfem britského týmu formule 1 West McLaren Mercedes,“ vysvětluje, jak se stal dvorním dodavatelem McLarenu, a jak se zrodilo víno Formula One.

Ani pak Willi, pokud jde o celebrity, nezahálel: jeho lahve nechyběly na svatbě pilota F-1 Kimiho Räikkönena, neodolal jim ani jiný rakouský rodák Arnold Schwarzenegger či Anna Fenningerová při oslavě zlaté za Super-G na olympiádě v Soči.

Na poznámku, že by mohl marketing vyučovat, odpovídá se smíchem: „Na jedné čínské univerzitě přednáším vinařství. Přesněji řečeno obor, který se honosně nazývá filozofie vína. A když už jsme u slavných, tak právě v Číně, budoucí zemi vínu zaslíbené, se mě nikdo neptá na cenu. Zajímá je jen, komu nápoj z mých číší chutnal.”

Manželce Marii vděčím za mnohé, přiznává.

Manželce Marii vděčím za mnohé, přiznává.

FOTO: Vladimír Plesník, Novinky

Král marketingu však ani na chviličku nezastírá, že se za jeho raketovým vzestupem a udržením se na oběžné dráze skrývá tvrdá práce. „Dřina a taky trocha štěstí neškodí. Řekněme: osm pokusů se povede, dva nikoli,“ přemítá.

Když vás hostí C.I.A.

Dnes do Williho penziónu do Illmitz jezdí na vinařské víkendy milovníci moku z hroznů – jednotlivci, rodiny, firmy. Zlatý hřeb ochutnávek pak představuje několikahodinová a několikachodová hostina. Willi při ní názorně a až rozverně předvádí svůj talent na snoubení „bašty“ a vína. Pochoutky na talířích má pod palcem jeho dcera Angela, jež s přítelem, šéfkuchařem Iainem Asworthem provozuje firmu C.I.A. – Criminally Good Food.

„Hosté mohou přijet ve ferrari, BMW, otřískaném mikrobusu nebo na traktoru – to nerozlišujeme. Snažíme se na ně přenést něco ze vstřícnosti, soudržnosti, uspokojení, prostě starosvětských hodnot obyčejného života,“ poodhaluje Willi strategii.

Na závěr, v uvolněném a přátelském ovzduší, dává Willi k dobru větu, jež zní bezmála jako jeho přikázání číslo jedna: „Život je příliš krátký na to, abyste pili špatná vína.”