Hlavní obsah

Meteorolog na zabití aneb Profese, kterou se nezavděčíš

Právo, Markéta Mitrofanovová

„Na to, že je leden, mám štěstí a nemusím se cestou na Lysou horu brodit závějemi,“ pochvaluje si Jaroslav Chalupa. Terén, kterým šlapou do služby meteorologové na svou stanici na vrcholu, sice částečně pokrývá ledovka, ale sněhu je na úpatí hory jen několik centimetrů.

Foto: Petr Horník, Právo

Některé meteorologické jevy se na Lysé hoře měří už od konce 19. století. Budova dnešní stanice byla postavena před šedesáti lety.

Článek

Není divu, že muž, který dvakrát za den obchází měřicí přístroje u stanice, nechal dneska sněžnice pověšené na hřebíku v komoře. „Půl metru je pro nás v podstatě poprašek. Občas totiž máme tolik sněhu, že ani není vidět plot a lyžaři nám jezdí po zahradě. S kolegy na sněžnicích závěje ušlapáváme, a jak sněhu přibývá, někdy se dostaneme i nad kótu Lysé hory,“ vypráví mi na uvítanou meteorolog, kterému se stala dětská záliba v pozorování počasí osudem.

Jen se ho zkuste zeptat, jak bylo na Vánoce v roce 1965, a s pomocí tehdejších zápisků na vás vysype teplotu, množství oblačnosti i napadaného sněhu nebo jiných srážek. Když nebyl doma, pověřil zapisováním údajů, které zjišťoval třikrát denně po dobu šesti let, maminku nebo babičku. Co na tom, že sníh měřil pravítkem a sílu větru jenom odhadoval. „Vždycky se mi líbilo, jak si člověk tváří v tvář přírodě musí uvědomit, že je třeba být pokorný, protože vichřice nebo bouřky jsou daleko silnější než on.“

Foto: Petr Horník, Právo

Na meteorologické stanici pracuje už sedmatřicet let, což je dost dlouhá doba na to, aby si udělal jasno v tom, že sněhové závěje jsou proti letním bouřkám nebo poryvům větru až 150 kilometrů za hodinu vlastně selanka. „Při vichřici můžou padat stromy, což je pro nás nebezpečné hlavně po cestě, a blesky nám zase ničí elektroniku. Než se přístroje opraví, musíme měřit starým způsobem – klasickými teploměry, vlhkoměry nebo větrometrem. Pro případ, kdyby zkolaboval počítač, musíme z hlavy zvládnout i mezinárodní kódování,“ vysvětluje meteorologický pozorovatel.

Jeho práce, která spočívá ve sběru dat, je důležitá pro tvorbu předpovědí. Čím je síť stanic hustší, tím lépe, proto se počasí zaznamenává i na vrcholcích hor, a je samozřejmostí, že si meteorologové předávají informace bez ohledu na státní hranice. Když Česku kupříkladu chybí stanice s lidskou obsluhou na Sněžce, využije poznatků polské strany.

Foto: Petr Horník, Právo

V komoře mají meteorologové připraveny sněžnice i lyže, bez nichž by se ve dvou a půl metrech sněhu, které občas napadnou, neobešli.

Bez fyzičky by neměl šanci

Je pravda, že na rozdíl od kolegů, kteří pracují na pobočkách Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ) a předpovídají počasí, nemusí Jaroslav Chalupa čelit nazlobeným telefonátům a dopisům od lidí, že prognóza nevychází. Jenže zatímco oni sedí v teple a suchu v kanceláři, on musí být připraven zvládat všechny extrémy počasí, které na nejvyšší hoře Beskyd panují.

Foto: Petr Horník, Právo

Výškově nastavitelná budka na zahradě stanice v sobě ukrývá základní meteorologické přístroje.

Jenom si představte, že za silného mrazu a v husté mlze několikrát denně polezete na střechu a budete oklepávat námrazu z měřicích přístrojů, které přenášejí data do počítače, nebo obcházet laťky zapíchané v lese a sloužící k měření sněhové pokrývky, protože laserové zařízení, které by to dělalo za lidi, se zatím pouze testuje.

Je tedy zřejmé, že kromě odborných znalostí a zkušeností je nutné mít i dobrou fyzičku. Jaroslav Chalupa, který se dlouhá léta věnoval atletice, zejména sprintu a skoku do dálky, vzpomíná na mladšího spolupracovníka, který na stanici nevydržel ani rok, přestože pocházel z blízkého Frýdlantu nad Ostravicí.

„První cesta do práce byla v pětatřiceti letech zároveň jeho prvním výstupem na Lysou horu, takže to po nějaké době vzdal. Na rozdíl od nás to nejspíš nebyl meteorologický nadšenec, protože jinak se tady vždycky sloužilo až do důchodu,“ podotýká.

Foto: Petr Horník, Právo

V zimě je potřeba radiační štít s čidly na měření teploty a vlhkosti zbavovat námrazy.

„Zimní výstup dám pořád pod dvě hodiny, ale už to není to, co kdysi. Sil ubývá,“ říká smířeně, jako by si neuvědomoval, že takový čas by mu mohl závidět kdejaký mladík. Zažil však i několik čtyřhodinových cest, kdy v pondělí ráno, ještě za tmy, jako první prošlapával v hlubokém sněhu stezku nahoru. „Dorazil jsem zkrátka později a kolega, kterého jsem měl vystřídat, musel počkat. Nicméně jsem nezažil, že by někdo do služby nepřišel vůbec.“

Na co přístroje nestačí

Těžko říct, co se pravidelně v celou hodinu ozve dřív, jestli kukačkové hodiny dole v obýváku, nebo výzva k vysílání relace, tedy aktuálních dat nahoře v kanceláři. Jaroslav Chalupa, který mi v kuchyňce zalévá hrnek s kávou, každopádně odkládá konvici a po dřevěných schodech spěchá k počítači. Na některé jevy však ani v moderní době elektronika nestačí. Laserový paprsek například nedokáže změřit oblaka, pokud neleží v souvislejší vrstvě nad zemí.

A protože dneska je počasí jako stvořené pro opalování na sněhu, musí pozorovatel vstát od stolu a obejít stanici po ochozu, aby o tom mohl podat zprávu. „Oblačnosti je pořád minimum,“ pokývá hlavou Jaroslav Chalupa. Vysoké Tatry na jedné straně a Jeseníky s Pradědem na druhé má jako na dlani. Obě pohoří jsou přitom odsud vzdálena přes sto kilometrů. Pro takovou viditelnost už ani kolonky neexistují, nehledě na to, že 200 dní v roce je na Lysé hoře mlha, jak se můžete přesvědčit na internetu pohledem na webové kamery.

Foto: Petr Horník, Právo

V mrazáku mají čtyři pozorovatelé z Lysé hory zásoby jídla na půl roku.

V prvním patře stanice kromě počítačů najdete i matraci, na které meteorolog odpočívá a v noci může i spát, protože údaje se po dobu osmi hodin automaticky samy odesílají. Přirozeně tak některé můžou chybět, pokud třeba čidlo během noci omrzne a není nikdo, kdo by to šel změřit postaru.

Na druhou stranu technika pozorovatelům ulehčila přenos informací, který je dnes daleko rychlejší než v době, kdy se používala vysílačka a někdy se i dlouhé minuty čekalo na lepší spojení. Během dvou sekund jediným kliknutím odešlete zprávu, kterou můžou okamžitě využít meteorologové i běžní uživatelé na celém světě. Nehledě na to, že samotných turistů, kteří si oblíbili Lysou horu jako cíl svých výletů, je stále víc a víc.

A k pěším se přidávají i běžci, kteří testují své možnosti v extrémních podmínkách. Koncem ledna se například pravidelně koná soutěž o nejvíc výstupů během čtyřiadvaceti hodin. V takovém případě informace z meteorologické stanice bezprostředně poslouží téměř tisícovce účastníků. Bujaré bývají na Lysé hoře silvestrovské oslavy, kdy se meteorolog ve službě musí umět vypořádat s obtěžováním rozjuchaných opilců.

Foto: Petr Horník, Právo

Jaroslav Chalupa podává hlášení ze služební místnosti v prvním patře stanice.

Zásoby na půl roku

Štědrý den naopak bývá komornější, i když o dobrodružství také není nouze. Jaroslav Chalupa vzpomíná na dávnou službu, kdy měl u sebe pětiletou dceru. „Zrovna když jsem se chystal smažit kapra, přihnala se bouřka a do stožáru udeřil blesk, takže jsme byli několik hodin bez proudu a jedli jenom salát. Pokaždé, když přijdou nečekané výboje, tak se leknete. Kolega dokonce dostal boční úder. Máme zakázáno při bouřce vycházet, protože život je přece jenom důležitější než data.“

Meteorologická stanice na vrcholu Lysé hory, která loni oslavila šedesátku, vypadá jako útulný rodinný domek se vším všudy – sedačkou, televizí a řadou obrázků na zdech obýváku, koupelnou, kuchyní i spižírnou, kde najdete obří mrazák se zásobou na půl roku.

„Jsou to hotovky podle našeho výběru. Někdy si i něco ukuchtíme, třeba guláš, ale většinou si do služby na zádech přineseme jenom nějaké pečivo a sýr. V zimě jsme rádi, když nám kolega, kterého přijdeme vystřídat, na uvítanou uvaří čaj.“

Foto: Petr Horník, Právo

Jaroslav Chalupa nastoupil po vojně jako plánovač a cenový referent ve výrobním družstvu v Ostravě, ale pořád ho to profesně táhlo k počasí. Šest let čekal, než mu nabídli místo pozorovatele na stanici v horách, o které měl zájem. „Když mi sdělili nástupní plat, musel jsem manželce vysvětlit, že půjdu o hodně níž. Řekla mi na to, že je důležité, aby mě to bavilo, tak od té doby v žertu vykládám, že se s ní ani nemůžu rozvést, protože jsem její dlužník.“

Když byl v Praze na zácvik, pochválili ho, kolik už toho sám nastudoval. Žádná literatura ale nenahradí zkušenost, jak brzy poznal na prvních směnách. „Meteorolog se vyvíjí několik let, protože ne každou službu máte kroupy nebo bouřku a některé jevy potkáte třeba až za několik let. Takovou vzácností je zmrzlý déšť, který jsem zažil asi jenom dvakrát za život.“

Nevyšlo to? Nemá smysl se trápit

O tom, že tvrdý chleba nemá jen meteorolog na horské stanici, který počasí zaznamenává, ale i ten, který sedí v městské kanceláři a předpovídá, jak bude, by mohl vyprávět Pavel Jůza z ČHMÚ v Ústí nad Labem. Největší dramata zažívá – jak jinak – v době povodní. „V zásadě bych mohl vzpomínat, jestli jsme to někdy předpověděli přesně,“ říká v nadsázce s tím, že stačí, aby spadlo o trochu víc srážek o pár desítek kilometrů vedle, a může z toho být průšvih.

Foto: Petr Horník, Právo

Pavel Jůza z pobočky ČHMÚ v Ústí nad Labem má nejvíc práce, když hrozí velká voda a nedá se určit, kam přesně dopadne.

„Zejména bouřkové mraky se špatně předpovídají, protože jsou někdy omezeny na plochu několika čtverečních kilometrů. Pak nezbývá nic jiného než sledovat meteorologický radar, a když se bouřka vyvíjí, tak se snažit s předstihem několika desítek minut zachránit, co se dá, například nařídit evakuaci. Nejhorší jsou letní bouřky, kdy je modro, a najednou se to přižene, jako se to stalo v roce 2009, kdy se malé toky rázem rozvodnily. Kdybych řekl, že v takových případech nejsem nervózní, tak bych kecal.“

Podobně nevyzpytatelné dokážou být vichřice, které stejně jako bouřka a průtrž mračen můžou napáchat velké škody. Na všechny tyto jevy musejí meteorologové vydávat výstrahy, které však často bývají velmi obecné, protože netuší, kde přesně v republice živel udeří. „Jestli to bude v Praze, v Ostravě nebo někde na půli cesty, jestli to zasáhne obec, železniční trať nebo silnici, kde všude může dojít ke škodám, přesně nespočítáme ani pomocí těch nejsložitějších rovnic,“ připouští meteorolog.

Obor udělal od 90. let minulého století díky výpočetní technice nepředstavitelný skok. Přesto někdy práce meteorologů může vypadat jako marnost. Vždyť nejpřesnější předpovědi jsou ty, které se pořizují nanejvýš dva tři dny dopředu. „Občas nám někdo vynadá, ale často neprávem, protože vycházel z údajů od konkurence. Kdyby měl navíc člověk nosit v hlavě všechno, co mu nevyšlo, a užírat se tím, tak by za deset patnáct let pro samé deprese tuhle práci nemohl dělat.“

Když je bouřka fatální

Rozhodnutí, zda se zařídit podle předpovědi, je nakonec na samotných lidech, jejichž činnost se změnami počasí souvisí. „Někdo se na nás třeba obrátí, že chce otevřít střechu a potřebuje, aby tři dny nepršelo. Pokud mu jsme schopni říct, že asi pršet nebude, ale na dvacet procent přijdou silné bouřky, tak to pro něho může být dost nepřijatelné riziko.

Pravděpodobnost pod deset nebo pod pět procent se do všeobecné předpovědi zpravidla ani nedává, ale jestliže někomu hrozí velká škoda, tak stojí za zmínku i jednotky procent. Člověk si pak musí spočítat, jestli se mu vyplatí vzít předpověď v potaz,“ podotýká Pavel Jůza a uvádí konkrétní příklad: „Když devětkrát zbytečně upevníte jeřáb a po desáté vichřice skutečně přijde, takže vám to zajištění zachrání milión, pak padesát tisíc, za které jste to devětkrát dělala zbytečně, je dobrá investice.“

O značných částkách a v krajních případech i o lidských životech nepřímo rozhodují letečtí meteorologové. Menší soukromé letouny, které používají například podnikatelé při svých služebních cestách po Evropě, jsou totiž na míře dohlednosti závislé celou dobu provozu. Větší stroje vybavené dokonalejšími přístroji potřebují tuto informaci až při přistávacím manévru. Bez čeho se však neobejde žádný dopravní prostředek ve vzduchu, to je upozornění na bouřku, nejnebezpečnější meteorologický jev vůbec.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Petr Texler se chtěl původně stát astronomem, ale kolega z petřínské hvězdárny, kde v době dospívání dělal průvodce, ho zlákal ke studiu meteorologie.

Jak zdůrazňuje Petr Dvořák, který pracuje v pobočce ČHMÚ na ruzyňském letišti, průlet letounu tímto typem oblačnosti může mít fatální následky. „Indonéský airbus, který spadl v lednu, vletěl do bouřky, protože piloti zřejmě podcenili meteorologickou přípravu. Podle některých informací si ani nevyzvedli předpověď. Přitom extrémní turbulence, která se v bouřkách objevuje, je schopna stroj rozlámat. Na vlastní oči jsem navíc viděl čumák letadla s plastovým krytem meteorologického radaru, který byl na cucky roztlučený kroupami.“

Vyletět, nebo nevyletět?

Petr Dvořák s kolegou Petrem Texlerem slouží zásadně noční, protože to víc odpovídá jejich biologickým hodinám. Za stabilního počasí bez větší oblačnosti se při směně v klidu věnují analýze povětrnostních map, které jim zpracovává matematický model a podle kterých předpovídají, jak bude, na třicet hodin dopředu. Když je ale vidět sotva na pár set metrů, hlavně k ránu zvedají v kanceláři jeden telefon za druhým. Posádky letadel mířících do Prahy chtějí vědět jediné: „Bude u vás možné přistát?“

Zatímco některé typy Boeingů a Airbusů jsou schopné dosednout na plochu i při dohlednosti pětasedmdesát metrů, jiné vyžadují například třikrát tolik. „Není divu, že v situaci, kdy je dohlednost třeba čtyři sta metrů, potřebují prokonzultovat, jak se oblačnost bude dál vyvíjet. Zvlášť v chladné sezóně bývají v české kotlině mlhy a inverze, takže se stává, že někdy ve čtyři ráno volají z leteckých společností, jestli vůbec mají budit posádku.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Padesátiletý meteorolog dnes už s úsměvem vzpomíná, jak coby začátečník těsně po škole způsobil několikahodinové zpoždění letadel.

„U namrzajících srážek je totiž strašně těžké trefit se do teplotního intervalu půl stupně, při kterém by mohly nastat. Tehdy jsem si myslel, že nepřijdou, ale nakonec bylo těsně pod nulou, celou noc mrholilo a do rána bylo celé letiště včetně letadel na ploše pokryté několikacentimetrovou krustou ledu. Vypadalo to jako v pohádce. Provoz začal až někdy kolem poledne, můj někdejší šéf se mohl zbláznit a řval na mě, až drnčely tabulky v oknech. Bylo to pro mě dobré ponaučení.“

Rovnice, kterou člověk nespočítá

„Před půl hodinou volal jeden obchodník, jak bude v sobotu, jestli může svým letadlem vyrazit z Příbrami do Antverp,“ popisuje mi Petr Dvořák, jak také vypadá jeho dnešní služba, na které ho přicházím navštívit. Oblaka jsou sedm kilometrů nad zemí a zásadní změna se čeká možná až k ránu, kdy mají přijít mlhy. Každých šest hodin je tedy třeba předpověď aktualizovat. Pokud se následně bude lišit od skutečného stavu, začne meteorologům na monitoru blikat modrý trojúhelníček na znamení, že mají prognózu poopravit.

Foto: Jan Handrejch, Právo
Foto: Jan Handrejch, Právo

Moderní meteorologie bohatě využívá matematického modelování, což jsou v případě tohoto oboru ty nejsložitější výpočty na světě. „Naše práce spočívá v tom tyto modely aplikovat. Kolegové teoretici se zase věnují jejich tvorbě a zdokonalování. Abychom byli schopni postihnout změny počasí, používají se diferenciální rovnice, pomocí kterých lze vypočítat například rychlost větru nebo množství srážek.“

I když tyto rovnice existují už několik staletí, není v lidských silách je vypočítat v reálném čase. Přesněji řečeno, počasí na hodinu dopředu by člověk počítal týden. Předpovědi se tedy zdokonalily až s rozvojem počítačů a i těm trvá několik hodin, než data zpracují. Zatímco ČHMÚ disponuje zařízením, které namodeluje počasí pro Českou republiku, většinu Slovenska a části okolních zemí (známý model Aladin), američtí meteorologové mají k dispozici model pro celou zeměkouli.

Jděte ke krumpáči

„Atmosféra se ale stejně nikdy nemůže popsat úplně přesně, protože například teplota vzduchu se neměří na každém centimetru. To, co je mezi meteorologickými stanicemi, které jsou desítky kilometrů od sebe, se musí dopočítat, a při tom se může vloudit chybička, která se pak s postupujícím časem zvětšuje,“ uvádí Petr Dvořák na pravou míru iluze, že díky technice je možné v každém oboru dělat zázraky.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Letecký meteorolog Petr Dvořák analyzuje mapu, přičemž každý jev maluje jinou barvou. Kupříkladu oblasti trvalých srážek zeleně, mlhy zase žlutě.

A že lidí, kteří si to myslí právě o meteorologii, je víc než dost, se Petr Dvořák přesvědčuje coby mluvčí ČHMÚ. Měsíčně mu přichází kolem dvaceti stížností, že počasí nevyšlo, jak mělo, že toho meteorologové mají nechat a jít ke krumpáči. „Někdo nadává, že jsme hlásili 16 stupňů, ale u nich v obci bylo osmnáct. Mrzí mě, když si někdo předpověď neumí správně vyložit.“

Náročné studium a málo peněz

Meteorologie patří mezi nejnáročnější studijní obory, který si ročně u nás zvolí jen několik studentů. Stává se, že v určitém ročníku nenastoupí nikdo nebo posluchači ztroskotají na zkouškách.

První dva roky na škole převládá teorie z oblasti jaderné fyziky, termodynamiky či elektromagnetického pole. I premianti ze střední školy přiznávají, že úroveň vysokoškolského učiva byla na hranici jejich možností.

Nástupní plat vystudovaného meteorologa se pohybuje hluboko pod celorepublikovým průměrem. U oboru zůstávají hlavně nadšenci, kteří meteorologii propadli už v dětství.

Reklama

Související články

Výběr článků

Načítám