Hlavní obsah

Boris Rösner chtěl umřít na jevišti

Právo, Radmila Hrdinová

"Já chci umřít na jevišti. Ne na začátku představení, nejlíp ve třetí třetině. Kdyby se to povedlo při Learovi! To bych si opravdu přál. Nebo aspoň v divadelní šatně, když se převlíkám." Tahle slova napsal herec Boris Rösner do své životopisné knížky, která vyšla krátce předtím, než se u něho objevila zhoubná choroba, která ho záhy vzdálila jevišti. Tehdy ještě netušil, že už navždycky, stále věřil, že se na divadelní prkna vrátí.

Článek

Třináct dní před svým odchodem na herecké nebe mi poslal SMS: "Časem se snad vše bude měnit k lepšímu. Zatím je to bitva." A rval se do poslední chvíle. Boris Rösner byl chlap, rváč, milovník a hráč, protože to je to slovo, které se v divadle užívá o velkých hercích. O takových, kteří se nebojí patosu, citu a velkého jeviště, kteří dokážou ovládnout diváky tak, že ani nedýchají.

Rösner byl hráč do morku kostí, měl v sobě rodinné herecké geny a vstřebal i nesl dál dědictví velkých hereckých bardů, kterých si nesmírně vážil. Miloval jeviště Národního divadla, z něhož herci mívají hrůzu. Miloval pozornost diváků a pocit, že hnutím malíčku dokáže zbořit svět. Miloval ženy a ženy milovaly jeho.

Vášeň v životě i na jevišti

"Jsem vášnivý člověk a vášniví lidé jsou můj obor. Je přece jedno, jestli má člověk vášeň pro sbírání známek, pro ženy, divadlo nebo pro peníze," řekl v rozhovoru pro Právo před premiérou Harpagona, role, za kterou dostal hereckou Cenu Thálie, Alfréda Radoka i Divadelních novin.

Rösnerových vášnivých hrdinů bylo mnoho, jeden lepší než druhý - Čapkův Tulák, Arbenin z Maškarády, Salieri z Amadea, Jean ze Slečny Julie, Edmund z Krále Leara, Laertes, Falkenštejn, Othello, Don Rodrigo z Claudelova Saténového střevíčku, Rybář z Roku na vsi... Stejně jako pro divadlo měl i vášeň pro život.

"Jsou chvilky, kdy bych chtěl být člověk Rösner, ne herec Rösner. Být hercem je na hlavu. Proto herci hodně pijou, kouří, souloží, zapomínají, jsou neurotičtí a brzy umírají. Jejich srdce nevydrží takové množství osudů," napsal ve své knížce. Poslední sezónu před propuknutím nemoci rozdal Rösner víc, než mohl a snad i měl: Cyrano, Harpagon, Frederick - tři velké role na třech scénách. A k tomu škola, rozhlas, film, televize, dabing...

Jeho matka herečka zemřela ve třiapadesáti letech. On dostal jen o dva roky víc. Krutě a předčasně se uzavřel seznam rolí, které na něj ještě čekaly a na něž se těšil, jak je bude hrát, až zestárne, protože herec po padesátce vstupuje do nejkrásnějšího životního období. "Tajemství duše se s věkem prohlubuje," říkal Rösner o hereckém stárnutí. Nebylo mu dopřáno. Jeho herecká knížka se uzavřela. Je dobře, že tu byl.

Poslední rozloučení s hercem Borisem Rösnerem, který zemřel po těžké nemoci ve středu 31. května v nemocnici v Kladně, se uskuteční na jevišti historické budovy pražského Národního divadla ve středu 7. června od 11 hodin. V činohře Národního divadla Rösner působil od roku 1987 až do loňského roku, kdy odešel z jeviště ze zdravotních důvodů. 

Reklama

Výběr článků

Načítám