Článek
Pamatujete si, kdy jste přijel na Jiráskův Hronov poprvé?
Tak to vím naprosto přesně, i když pamatovat si to nemůžu. Bylo to v roce 1949 a mně byl necelý rok. Takže jsem, podle vyprávění rodičů, udělal mezi lokálem a kuchyní restaurace Slávie své první životní kroky. Na Hronov jezdím kontinuálně od roku 1975, ale kolikrát jsem tam byl už jako dítě, to nevím. I když si z té doby pamatuju některé inscenace.
Vystoupil jste na festivalu někdy jako herec?
Jako herec ne, ale v rámci kurzu Lidové konzervatoře jsem měl na hronovském náměstí představení vlastní dramatizace Šukšinovy povídky, které jsem režíroval. Na přehlídce jsem se vyskytl s rakovnickým souborem i jako dramaturg. Ale na jevišti jsem stál vždy jen jako její organizátor.
A to už nějakých pětatřicet let.
V roce 1983, poté, co emigroval kolega a kamarád Václav Špirit, jsem byl osloven ředitelem Středočeského krajského kulturního střediska, abych nastoupil na jeho místo metodika pro činoherní divadlo. Kývl jsem a v této pozici jsem nadále spolupracoval i s festivaly Jiráskův Hronov nebo FEMAD konaným tehdy ještě v Poděbradech.
A v roce 1991 jste se stal programovým ředitelem Jiráskova Hronova…
Tehdy se tomu tak ještě neříkalo, ale obsahově to odpovídalo. Absolvoval jsem anabázi výběru inscenací na Hronov 1991 a snažil se dát, spolu s Lenkou Lázňovskou a dalšími kolegy, festivalu trochu jinou koncepci.
Milan Strotzer je s Jiráskovým Hronovem úzce propojen.
Byla jejím zásadním bodem proměna Jiráskova Hronova z činoherní přehlídky na mezidruhovou?
To je určitě nejviditelnější změna. Chtěli jsme, aby se v Hronově objevilo to nejlepší, ať už šlo o činohru, loutky a další žánry. Jejich propojení na jedné přehlídce je velmi inspirativní. Ale tato proměna nebyla jen mou zásluhou, už tak šest let předtím se především z iniciativy Lenky Lázňovské, ale i Jany Paterové nebo Karla Tomase v Hronově objevily nejen čistě činoherní inscenace. Především v Klubu mladých divadelníků v Dřevíči, kde se hrály mimo oficiální program.
Jinak roli mezidruhové přehlídky plnil spíš FEMAD, kde se na žánry moc nehledělo a výběr byl daleko svobodnější, co se ideologického dozoru týče. Hronov byl velmi sledovaný, a nejvíc v době perestrojky v osmdesátých letech.
To zní jako paradox, vždyť profesionální divadlo tehdy prožívalo určité uvolnění…
Výběr inscenací na Jiráskův Hronov byl vždy pod silným ideologickým dohledem a v době perestrojky soudruzi začali být nervózní, neboť o amatérském divadle se vědělo, že do jisté míry suplovalo to, co profíci nemohli. Ale z toho se na festival moc nedostalo. Koneckonců i na FEMAD jsem ve druhé půlce osmdesátých let zažil zákaz Pitínského a Kafkovy Ameriky Ochotnického kroužku z Brna. Jen velkou náhodou se nakonec představení smělo odehrát.
Pamatuju si, jak jsme v té době sepisovali dlouhé absurdní elaboráty o každé inscenaci a zdůvodňovali, proč má být v programu uvedena. Na to byla mistrem dramaturgyně Jarmila Černíková Drobná, která dokázala vymyslet přesvědčivé důvody.
Programového ředitele Jiráskova Hronova jste dělal dvacet let?
Vyšlo mi to přesně na dosažení důchodového věku. Předeslal jsem, že pak předám jak vedení časopisu Amatérská scéna, tak i Jiráskův Hronov někomu mladšímu. I když jsem měl pocit, že bych to zvládl i nadále. Jenže pocity jsou ošidné. Navíc kolegyně Vítězslava Šrámková z NIPOS netrpělivě čekala na to, aby mi předala péči o databázi českého amatérského divadla, což se stalo, a dělám to dosud.
Ale s Hronovem jste neskončil, stále je vás vidět na každé přehlídce.
To ani nejde. Jednak sbírám údaje pro zmíněnou databázi, ale hlavně – amatérské divadlo je můj život.
Pro letošní, osmdesátý osmý ročník jste vytvořil rekapitulační výstavu, která měla vypíchnout právě ročníky končící osmičkou. Byly významné?
Ukázalo se, že nebyly nejvýznamnější. Daleko zajímavější bývají roky před tím, než dojde k nějakému historickému průlomu, a pak s jistým odstupem ty po něm. Takže se z výstavy stalo spíše průběžné zmapování ročníků Jiráskova Hronova s poukazem na ty nejzajímavější. I proto jsem si pro její název vypůjčil známý titul Přelet nad Jiráskovým Hronovem.
Na představeních nejen Jiráskova Hronova je vás často vidět i s fotoaparátem v ruce. Spojil jste koníčka s profesí?
Fotil jsem odmala, a tak jsem to opravdu spojil. Nepovažuju se za divadelního fotografa, ale snažím se zdokumentovat inscenace pro potřeby databáze i pro svou radost. Ostatně sledovat představení hledáčkem objektivu má něco do sebe a často o jeho kvalitě leccos vypoví. Když představení postrádá dramatické situace a vztahy, nemáte co fotit.
Během vaší koncepce festivalu se zrodily i kvalitní semináře, které každoročně navštěvuje několik stovek amatérských divadelníků všech generací. Co si o nich myslíte?
Podle mého názoru jsou velkým důvodem, proč Jiráskův Hronov stále existuje a proč se na něj lidé vracejí. Je o ně každoročně velký zájem, ale z kapacitních důvodů nelze překročit počet zhruba tří set účastníků. Mám radost, že se nám podařilo jako lektory získat během let řadu vynikajících osobností českého divadla, Otomarem Krejčou či Ivanem Vyskočilem počínaje a mladými divadelníky dnešní generace konče. Všichni byli zasažení obrovským zájmem a nadšením seminaristů, jaké v profesionálním divadle často nepoznali.