Hlavní obsah

Žijeme ve zlatém věku hlouposti, říká Warholova herečka Penny Arcade

Novinky, Alex Švamberk

V pražském divadle Ponec vystoupí v pátek a v sobotu v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu sedmašedesátiletá americká performerka, která spolupracovala s Andym Warholem a hrála v jednom z jeho filmů. V Praze uvede svou sólovou show Longing Lasts Longer (Touha přetrvá déle). Po svém příjezdu do Prahy poskytla Novinkám rozhovor, přičemž hned na začátku pravila, že žijeme ve věku hlouposti a Donalda Trumpa nelze brát vážně.

Foto: 4+4 dny v pohybu

Penny Arcade na propagační fotografii

Článek

Vy jste hrála ve Warholově filmu.

Ve Women In Revolt (které režíroval Paul Morrissey). Warhol chtěl, abych byla hvězda v dalším jeho filmu, ale byla jsem úplně znuděná celou scénou, protože jsme taky museli chodit do domů bohatých lidí, kteří si najali hvězdy. To bylo tak nudné a já jsem byla mladá a chtěla jsem zažít dobrodružství. Hodně lidí, s nimiž Andy strávil hodně času, fakt to nerada říkám, byli docela hloupí. Myslím, že potřeboval být mezi lidmi, kde necítil výzvy, když to říkám, zní to negativně, ale nemyslím to tak, všichni známe ten pocit, že jsme raději s lidmi, kde vaši nápady září.

Jaké bylo pracovat s Warholem?

Bylo to komplikované. Byl to Andy. Zaprvé pocházel z dělnické třídy, byl z chudé rodiny, takže byl skutečně posedlý bohatými lidmi. O bohatých můžete říci hodně věcí, ale rozhodně mezi nimi není slovo zajímavý. On měl fascinaci velmi bohatým. To je jako jeho vztah s Edie Sedgwickovou, z devadesáti devíti procent to bylo kvůli tomu, že byla bohatá. Vnímal svůj dělnický původ. Své umělecké studio taky nazval Factory, protože každý z jeho rodiny pracoval v továrně. I v mé rodině každý pracoval v továrně.

Kvůli tomu, že byl vysídleným imigrantem, že byl v dětství hodně nemocný a měl hroznou pleť a špatné vlasy, byl outsider. A outsideři jsou vždycky ti, kteří mohou pozorovat. A on shrbený velmi bedlivě pozoroval Ameriku.

Jak byste ho umělecky charakterizovala?

On byl konceptualista. Přesvědčil umělecký svět, že je malíř, i když ve skutečnosti byl umělecký ředitel. Když řekneš umělecký ředitel, znamená to přehled. Ale měl v sobě taky jistou naivitu, byl dítě třicátých let a skutečně se svými filmy chtěl nadělat peníze. Protože kdo byl bohatý v Americe? Lidi, co dělají filmy. A ty hrozné filmy, které byly opravdu děsné, to nebyla ani cinema verité, i když to lidi říkali, bylo to spíš jako reality v televizi. On jen zapnul kameru. Já jsem mnohokrát říkala, přijď a natoč tohle, a on říkal, Penny, zrovna mi došel film. On jen zapnul kameru, aby něco zachytil, protože byl pozorovatel, a když se něco dělo, tak mu došel film.

Čemu se nyní věnujete?

V roce 2017 je moje práce kombinací (forem) divadla, které dělám od šedesátých let až do dneška. Jsem jedna z mála umělkyň, která měla tu příležitost a štěstí, že jsem vystupovala v každé dekádě. V šedesátých letech jsem dělala rock´n´rollové divadlo v Playhouse of The Ridiculous (které v avantgardním divadle využilo prvky z queer scény a použilo scénáře, které odmítl Warhol a hráli v něm členové jeho Factory Ultra Violet, Taylor Mead a Mary Woronová). To bylo původní rock´n´ rollové divadlo (které předznamenalo Rocky Horror Show), první queer prepunkové politické divadlo.

V osmdesátých letech jsem byla jednou z osob, která vyvinula sólová vystoupení, jak je známe dnes. V devadesátých letech jsem začala jezdit na turné a moje dílo se stalo mezinárodní, ale byl to opak globalizace. Jezdila jsem na každé možné místo a na každé místo, kam jsem přijela, to bylo jako domů, protože jako vyhnaný imigrant z Itálie, z vyhnané rodiny, se vždy ztotožním s prostředím, kde jsem. To je na tom ta pozitivní stránka. V padesátém roce své kariéry, v mládí svého stáří, jsem na vrcholu své kariéry, co se týká psaní i vystupování i svého konceptu, protože jsem konceptualistka.

Můžete přiblížit představení, s nímž vystoupíte v Praze?

Kdybych měla popsat představení Longing Lasts Longer jednou větou, tak je to kulturní kritika, na kterou můžeš tančit, protože má skvělý rockový doprovod, přes sto padesát smyček během 85minutového představení. Je tedy velmi taneční, a když hudba hraje, má dvě funkce. Má náladou zdůraznit, co říkám, ale ve chvíli, kdy zní, tak tady dává publiku svobodu, aby přestalo být jen publikem a na hudbu reagovalo v avantgardním divadle. Když zní hudba a vnímáme ji, tak na ni vždy reagujeme po svém.

Druhou důležitou částí představení je vyvrácení nostalgie. Jak jsem řekla, žijeme ve zlatém věku hlouposti. Úroveň všeho jde po dekádách dolů. Když máš přes padesát, ani nemůžeš uvěřit, jaká je to až hloupost, je to superstupidní, nadstupidní. Ani to nemusí být až tak hloupé, aby to byla hloupost, je to už dávno za hranicí skutečně velké hlouposti. Když si stěžuješ na to, jaký svět je, tak první věc, na kterou se to svaluje, je nostalgie, protože to je jediné, co si lidé dokáží představit – že se ti stýská po minulosti. Proto jde o odmítnutí nostalgie, a proto se to jmenuje Touha přetrvá déle, déle než cokoli jiného. Nostalgie je spojená s minulostí a my toužíme po budoucnosti. Nemůžeš mít nostalgii za budoucností, i když se nyní dostáváme do bodu, kdy skoro můžeš mít nostalgii za budoucností, protože když jsi nějakou dobu naživu, a to se týká i těch, co mají třicet nebo čtyřicet let, tak i oni se táží – kam to jde? Už víte, co dál není možné. Takže je to komedie.

Je o New Yorku?

Samozřejmě se zaměřuje na New York, protože tam žiju, ale můžu vám říci, že by to mohlo být o Praze, protože lidi v Praze jsou přesně takoví, jako kdekoli jinde, kam jezdím. V Praze jsem byla naposled v roce 1995. Už tehdy jsem si nastavila budík na tři ráno, abych mohla jít a podívat se na Karlův most bez 2000 turistů. To bylo v dubnu 1995, před 22 lety, kdy byla Praha zaplněná 40 000 Američany pod čtyřicet let, kteří tu žili, protože to bylo tak levné a tak cool.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám