Článek
Obecenstvo mohlo slyšet mistrova díla raná, středního období i vrcholné kompozice na nádherném koncertním křídle, které ještě zvýraznilo zpěvnost pomalých vět.
Klavírista disponuje mimořádnou pianistickou technikou, jež mu umožňuje překlenout nejobtížnější místa Beethovenových umných trylků a brilantních pasáží. Zřetelně se to projevilo na bryskním perpetuu mobile ve finální větě Sonáty F dur, opus 54, ale také na závěrečné fuze Sonáty A dur, opus 101.
Méně už se virtuosovi dařilo ve stylovém odlišení jednotlivých cyklických forem, které se během dvacetiletého Beethovenova tvůrčího vývoje výrazně proměňovaly. Zatímco třetí Sonáta C dur, opus 2 nese ještě znaky Haydnova a Mozartova klasicistního vzoru, v citovaném opusu 101 už je Beethoven plně v zajetí romantismu, projevujícím se plačtivou evropskou skepsí po Vídeňském kongresu, avšak i doutnajícím vzdorem v předvečer buržoazních revolucí.
Nejlépe interpretovi vyšla Sonáta d moll, opus 31 s podtitulem „Bouře“, kde dokázal vystihnout podstatu odlišných nálad nastolených na několika místech hudební otázkou a odpovědí.
Jeho jemná úhozová technika se úchvatně projevila v přídavku, jímž bylo Schumannovo Snění. Pražské obecenstvo se s pianistou může opět setkat v pondělí 12. prosince, kdy ve stejném prostředí přednese další čtveřici Beethovenových známých i méně hraných klavírních sonát.