Radan Dolejš: Hašler byl Karel Gott své doby

Jedenáct let trvala příprava přiloženého cédéčka s pětadvaceti písněmi Karla Hašlera. Výkony Karla Zicha, Petra Muka, Jiřiny Jiráskové na něm jsou fenomenální. Bohužel se ani jeden z nich vydání nedožil. Poslední dva roky to už byla nekonečná denní mravenčí práce na samotné knize.

Povedlo se dát dohromady dobrý tým, ve kterém po mém boku stáli Gustav Oplustil, Přemysl Rut, Gabriel Gössel, ale třeba i Radim Linhart, který těch 324 písní harmonizoval. Sluší se připomenout Jarka Nohavicu, který to celé inicioval.

V mládí jsem se coby historik zabýval Voskovcem a Werichem, kteří si z Hašlerovy tvorby dělali legraci. Potom jsem viděl film Zdeňka Podskalského Ta naše písnička česká. Vnímat jsem ho začal víc při muzikantských schůzkách se Zdeňkem Podskalským v malostranské věži v Praze a propadl jsem mu zcela díky seriálu Gustava Oplustila a Ivo Paukerta Pražský písničkář z roku 1997.

Hašler byl talentovaný a pracovitý člověk, u nás dlouho nesmyslně zakázaný. On, Ježek, Voskovec, Werich, Suchý, Šlitr, byli součástí kultury, která už pomalu mizí.

Mnohem zábavnější než dnes. Autorům šlo o to, aby v kabaretu, v divadle a tam, kam se lidé chodí bavit, zněly nové písničky, hrály se nové výstupy, scénky, dialogy, prostě téměř pokaždé nové číslo. Máte pár minut a musíte zaujmout, živě, bez berliček playbacku.

Něco se povedlo více, něco méně, ale šlo o domácí tvorbu. Dnes se česká zábava podřizuje zahraničním formátům, postrádá vlastní rysy. Jako bychom se báli, že se vedle té globální neprosadí.

Zcela jednoznačně. On se tak i choval, velmi toužil po úspěchu. V dobách své slávy byl považován za velkého umělce. Byl vyučený rukavičkář, který brzy získal obdivuhodnou hereckou zkušenost – od kočovných společností po divadla v Lublani a v Brně. Pak přišla strmá kariéra v Národním divadle v takzvané Kvapilově éře.

Hašler byl ředitel kabaretů v Lucerně i v Rokoku, šéf Varieté, dnes Karlínského divadla, krátce působil i ve Vinohradském divadle, byl jedním ze zakladatelů OSA, vlastnil nakladatelství Hašlerových písniček, byl deset let ředitelem gramofonové společnosti The Gramophone Co. Ltd.

Prodával gramofony, překládal operety, byl občasným dirigentem FOK i divadelním režisérem, stál u zrodu němého i zvukového filmu, ve třiceti filmech hrál. Psal také scénáře, byl filmovým poradcem, stál u vzniku rozhlasového vysílání a byl stálým a častým hostem Radiojournalu, kde měl pořady Jak jsem bořil Rakousko a Můj boj proti Rakousku.

Napsal kolem tří set písniček, u desítek byl spoluautorem nebo inspiroval jejich vznik. Psal básně, vášnivě se věnoval karetním hrám i dostihovým sázkám, v Lucerně si dokonce pořídil hostinskou koncesi, aby měl pod kontrolou i provoz restaurace. Miloval krásné ženy a dobré víno. Ostatně jeho hláška „Odcházím na sklenici vína zvící jednoho litru“ zlidověla.

Z dnešního pohledu byl kombinací popularity Karla Gotta a pracovitosti těch nejlepších manažerů a producentů.

Byl řemeslník, takže u některých nadčasovost je, u jiných ne. Písničky, které složil za svého mládí, byly na svou dobu velmi originální. Textově se dokonce blížily sugestivitě poezie Gellnera či Šrámka. Díky nim se prosadil a stal se králem tehdejšího našeho šoubyznysu.

Aby se na té pozici udržel, skládal neustále nové písně, od rána do večera něco vymýšlel. V mládí také napsal pár protikomunistických písniček. Myslím si ale, že se jejich obsahem cíleně nezabýval. Měl nápad, zpracoval ho a za hodinu už řešil jiný. Politika mu dávala možnost být vtipný, sarkastický a trefný. Měl názor a věděl, jakým způsobem ho uchopit, aby ve společnosti rezonoval

V době kolem mnichovské dohody nastala těžká situace. Tenkrát chtěli někteří lidé lynčovat prezidenta Beneše, hrozila dokonce defenestrace a Hašler byl ten, který se za něj postavil a v podstatě stál za jeho záchranou.

Zůstala v něm ale hořkost a obrátil se proti nejvyšším politikům první republiky. Skončil se svým masarykovským smýšlením a přešel na stranu nacionalistů. Za války zpíval vlastenecké a protiněmecké písničky, a tak se samozřejmě našel někdo, kdo ho za to udal gestapu.

Hašler byl zatčen po natáčení filmu Městečko na dlani režiséra Binovce. Skončil ve vězení na Pankráci v Praze a v roce 1941 zahynul v koncentračním táboře v Mauthausenu.

To se dodnes neví. Hlavní podezřelý, režisér Václav Binovec, jakoukoli souvislost s udáním Hašlera rezolutně odmítal. Pomohl mu i bývalý gestapák Werner Dress, šéf kulturního oddělení státní tajné policie – gestapa. Dress sice nejprve před vyšetřovateli uvedl, že Binovec učinil o Hašlerovi závažná prohlášení, později však tvrdil, že vlastní udání, na jehož základě došlo k zatčení, psal ředitel jisté filmové společnosti. Nakonec však i tuhle výpověď změnil a jako o udavači hovořil o gestapáku Schindelarovi.

Byla to doba, kdy bylo udavačství na denním pořádku, nacisté ho podporovali a odměňovali. Hašler byl navíc velice slavný, plul na silné vlně své popularity. Likvidace takového člověka měla být pro náš národ odstrašující.

Smutné je, že se za Hašlera veřejně nikdo nepostavil. Jeho tehdejší přítelkyně Lotte Jurde, jež byla těhotná a čekala syna Thomase, běhala po kamarádech a vlivných lidech, kteří by mu mohli pomoci. Nikdo se s ní ale nechtěl bavit. Bylo jasné, že Hašler bude popraven. Přitom si v té době ještě i on myslel, že se za něj vlivní lidé a politici postaví.

Na základě těch jeho pár protikomunistických písniček se ho snažili z české historie od konce čtyřicátých let vymazat i komunisté. Nenáviděli ho. Ještě v roce 1946 byl u nás brán jako odbojář, který se stal obětí nacismu. O dva roky později už z historie a médií zmizel.

Příruční slovník naučný Československé akademie věd o něm ještě v roce 1963 psal takto: …český písničkář, kabaretiér a filmový herec. Ve svých písničkách, prodchnutých vlastenčící maloměšťáckou sentimentalitou, ve své době značně populárních, často, zejména v letech 1918–1922, vyjadřoval protisovětské a protikomunistické nálady české buržoazie.

Komunisty nezajímalo, že to byl talentovaný písničkář a autor mnoha opravdu výborných skladeb, které přežily svou dobu. Pro ně byl i po své smrti nepohodlný.