RECENZE: Marina And The Diamonds využila svých předností

Debut The Family Jewels (2010) a dvojka Electra Heart (2012) přinesly především chytlavé písničky k tanci, které se nesly v retro duchu, zvukovém archaismu, ovšem z nichž mnohé disponovaly vysokou mírou melodické přesvědčivost. Are You Satisfied?, Shampain, I Am Not a Robot, Hollywood, Bubblegum Bitch nebo Primadonna jsou skladby, jež na diskotékách s přehledem porazí mnohé originály z inspirativních osmdesátek.

Při jejich poslechu je nicméně patrné, že Marina And The Diamonds krotí svůj potenciál. Její hlas je totiž tak výrazný a rozsahově bohatý, že bylo otázkou času, kdy jej vloží do služeb písniček mnohem sofistikovanějších.

Stalo se tak na třetím albu Froot, jež vyšlo na prahu dubna. Už první skladba Happy náladou napovídá, že došlo k odklonu od původního soundu a dostalo se naopak na jeho modernizaci. Primitivní zvuky kláves nahradily zvuky současnější, melodické linky se linou v sousedství pasáží, které je sice poněkud zatahují, ale zase jim dávají prostor prokázat svou skutečnost. Sama zpěvačka se pak nepředstavuje jako ta, jež hlasem dokáže strhnout davy. Vložila jej do služeb písní tak, aby fungovaly jako dobré popové dílo. Náladou se tak dostaly kamsi k tvorbě Lany Del Rey.

Marina Diamandisová zpívá o rozchodu. To téma prostupuje celým albem, a jak už to tak bývá, v době vzniku skladeb bylo v jejím životě aktuální. Proto jsou texty poněkud hořké a emotivní. Ke zvukové změně to ale výtečně pasuje.

Na albu se spojily pop, elektronika a alternativní zvukové hledačství i aranžování. Marina And The Diamonds to sice bude mít k srdcím běžných posluchačů trochu dál, zase si ale bude moci bez ostychu říci, že svůj talent vsunula do služeb hudby jako umělecké disciplíny. Rozhodně je to její nejlepší album. Jsou na něm shrnuty všechny její přednosti a využity ve více záměrech.