Článek
Loupežník je jedním z nejpoetičtějších Čapkových textů a i když ani on nepostrádá tezovitost všech Čapkových her, svou poezií i poselstvím o nezaplašitelnosti vzpomínek na mládí a relativitě životních pravd má publiku stále co říci.
Inscenace v režii Tomáše Töpfera začíná jako film pro pamětníky s černobílým laděním, zrnitou projekcí. Marek Holý má pro titulní roli mužný zjev i klukovskou duši, nenásilnou schopnost romantického patosu i sebeironického shození a charismatickou provokativnost idolů paní a dívek. S textem nakládá citlivě a je hlavní hereckou oporou jeho dnešní uvěřitelnosti.
Sedmnáct let je pro Sabinu Rojkovou, představitelku Mimi, výhodou i pastí. Mládí propůjčuje jejímu zjevu dívčí křehkost a zranitelnost, na druhé straně usvědčuje herečku z jevištní i životní nezkušenosti, jež ji vede k permanentnímu tónu bezstarostné i bezelstné koketerie, za níž lze jen velmi těžko zahlédnout probouzející se ženu. A téměř vůbec se nedokáže vyrovnat s čapkovským blankversem, jeho rytmem, hudebností i kadencí. I tak ale scény obou protagonistů patří zvláště v první polovině k tomu nejlepšímu, co inscenace nabízí.
Problematičtější je rodičovský pár ulpívající v povrchnosti a (možná i nechtěné) komice. Popudlivému Profesorovi Otakara Brouska ml. schází přesvědčivý spodní tón znepokojení, strachu, závisti i nenávisti k mládí i vnitřní samoty, víc o tom všem mluví, než je skutečně prožívá, Profesorová Evy Režnarové je zestárlá naivka, jejíž překvapené intonace jsou místy hodně neuvěřitelné. A retrospektiva jejich „nemladého mládí“ se namísto trpkosti a kruté pravdivosti rozplývá v melodramatické nasládlosti.
Fanka, Šefl a ti druzí
Hospodyni Fanku hraje Hana Maciuchová jako ráznou, věčně uřícenou strážkyni rodinného krbu. Bohužel ji vyrábí více vnějšími komediálními prostředky - neustálým halasením, prudkými rytmickými střihy, klesáním hlasu do hlubokých „mužských“ poloh, hysterickým smíchem a rozmáchlými gesty. U části publika tím budí vděčný smích, ale se skutečnou zemitostí téhle životem odřené ženské to nemá mnoho společného. A tak i v závěru s ní těžko sdílet lítost nad jejím „ztraceným mládím“.
Z plejády figurek kolem hlavních postav vystupuje především Šefl Jaroslava Satoranského, pěkně herecky vypracovaná figura rozšafného i škodolibého v(d)ěčného přihlížeče, který rád kibicuje, ale nedej bože, aby se zapletl. Se skládací stoličkou pod paží je vždy připraven zaujmout místo v první řadě, ale jen jako divák. Vedle Šefla je tu i duchařský Havíř Jaroslava Kepky, který si vychutnává každé čapkovské slovo, karikatura intrikujícího Učitele a Sokola v podání Luboše Veselého, bodrý Starosta Martina Zahálky s parťákem v podobě kulaťoučkého Souseda Václava Svobody i málomluvný hřmotný Kovář Jaromíra Meduny.
Nešťastní ptáčci jezdící nad jevištěm
Za nepříliš šťastný lze označit nápad zinscenovat Čapkovy poetické ptáčky. Jako každá metafora převedená do hmotné podoby působí děti zavěšené na lanech a snaživě mávající „křidélky“ těžkopádně a jejich replikám je tak jako tak místy těžko rozumět. To, co měly zřejmě naplnit, by stejně dobře postihla i Brouskova a Janáčkova (použitá Říkadla) hudba.
Doslovnost se podepsala také na samotném závěru hry, kdy poté, co s úlevou „odletí“ poslední ptáček, (ne)musíme ještě nahlédnout do tváře Karla Čapka hladícího Dášeňku. I s těmito výhradami ale lze vinohradského Loupežníka přijmout jako pokus o návrat k nesnadnému, ale krásnému a poetickému textu se snahou o jeho vyjádření bez násilných aktualizací, jako věčný povzdech nad nezodpovědným mládím, které je (anebo bylo?) přece tak krásné!
Karel Čapek: Loupežník
Režie Tomáš Töpfer, výprava Jan Dušek, dramaturgie Jan Vedral, hudba Ondřej Brousek. Premiéra 6. února v Divadle na Vinohradech Praha.