Článek
Když jste film stříhali a dokončovali, věděli jste už, jak volba dopadla. Dokázali jste se ubránit tomu, aby její výsledek neměl na podobu filmu vliv?
Po volbách už jsme točili jen vyhlášení výsledků a během zpracování ve střižně to nehrozilo. Nebo si to neuvědomuji, nenastala situace, v níž bych o tom přemýšlel. Vedla nás zvolená metoda observace, strohého pozorování toho, co se dělo. Nekladli jsme nikomu otázky, byli jsme tichými svědky. Při této metodě je možnost cokoli ovlivnit takřka nulová a my jsme nikoho postavit do lepšího nebo horšího světla nechtěli. Myslím, že to je docela férová metoda. Ve finálním střihu se odrazilo jedině to, jak volební štáby reagovaly na ten náš, filmový, kam a v jaké míře nás zejména v druhém kole pustily.
Název napovídá, že vám možná šlo i o voliče. Do jaké míry jste sledovali také je a případné proměny jejich postojů během kampaně?
O to nám nešlo. Název odkazuje spíše k tomu, že nehledáme jen prezidenta, ale také podobu přímé volby. Ukázalo se, že některé věci ještě neumíme, do příští volby je musíme vychytat. Mám na mysli jak třeba sčítání podpisů, tak i to, že kandidáti byli na sklonku roku unaveni obrovským a neregulovaným množstvím debat. Volební štáby dostaly de facto nadiktováno, kdy do které televize má ten který kandidát přijít, a kdyby nešel…
Vypadalo to, jako by soutěžily debatami. Přitom je to spíše iluze debaty – když je devět lidí pohromadě a každý promluví osm minut, co za tu dobu může říci? A právě ta superdebata byla v ČT nejsledovanější a průzkumy ukazovaly, že ještě v tu chvíli se lidé rozhodovali.
Lze srovnat vliv mediální kampaně a mítinků ve městech a obcích?
Média byla primární komunikační prostředek. To, že někdo vyjede do regionu a udělá mítink na náměstí, kam přijde pět set lidí, se s vystoupením v pořadu Václava Moravce, na který se dívá půl miliónu, vůbec srovnat nedá. Význam mítinků je spíše v pocitu lidí, že na ně kandidát myslel, vážil cestu. Řeknou si mezi sebou, že nežijí v zapomenutém kraji.
Co vás nejvíc překvapilo?
Bizarní výjevy, nebo spíše míra té bizarnosti. Také vyhrocenost kampaně před druhým kolem, to jsem nečekal. A docela mě překvapilo i to, že přestože se objevily a odhalily některé dost velké nepravdy, žádný efekt to nemělo. Lidé se rozhodují na základě jiných kritérií, než jsou mediální přestřelky, byť s použitím libovolných prostředků. Berou to jako součást hry.
Byl byste s touto zkušeností ochoten vstoupit aktivně do politiky?
Pro mě by to úplně nebylo, protože bych to špatně slučoval se svou profesí. Ale myslím si, že krize péče o věci veřejného charakteru je léčitelná jedině tím, že na politiku nerezignujeme, naopak se o ni budeme zajímat víc. Že do politických stran, které mají tradici, budou chodit mladí lidé, budou se k nim hlásit, nechají se vtáhnout do správy věcí veřejných.
Chtělo by to nebát se angažovanosti, neříkat, že politika je nutně špinavost. Ale bohužel, zatím to jde spíše tím směrem, že nové politické subjekty vznikají jako podnikatelské záměry.
Je něco, co vás na celém projektu vysloveně bavilo?
Když se jako divák koukáte na film, nejdřív se seznámíte s postavami, ty pak něco prožijí a dopadne to dobře, nebo špatně. V našem dokumentu znáte jako divák všechny postavy dopředu a dopadne to podle toho, koho volíte. Pro někoho je to film s happy endem, pro jiného přesně naopak. To mě baví.