Článek
Jestliže je navíc pojatá jako vzpomínka na 20 let existence České republiky, hraničí zmiňovaná rozporuplnost s jistotou. Sedmnáct uměleckých prací studentů dějin a teorie designu a nových médií (malba, sochařství, videoart, fotografie) rozhodně nezobrazuje naši zemi jako stát, který vzkvétá. Spíše si všímá citlivých témat národní historie i současnosti a ukazuje je pomocí karikatury, nadsázky nebo i drsného černého humoru.
Některé práce mají charakter okamžitého nápadu (zatrhaná jména v telefonním seznamu), jiná se blíží promítání domácího videa (týkajícího se vysídlení Němců z pohraničí), většina se ale tváří jako „obyčejný“ umělecký artefakt.
Anticharta a Horáková
Například obrazový triptych Petra Motyčky, který pranýřuje tři neslavné momenty našich dějin. Podepsání tzv. Anticharty, zradu parašutisty Karla Čurdy a popravu Milady Horákové. Vše je však pojato ve stylu originálních obrázků Josefa Lady, zaplněných bodrými sousedy v romantické vesnické scenérii.
Druhým zásadním dílem je dvacet podobizen myslitelů s českými kořeny (třeba Komenský, Bělohradský, Patočka, Husserl) od Petra Lysáčka. Všeříkající název Co s nimi? a kýčovitě barevné popartové vyobrazení je z jedné strany parodizují jako novodobé superstar a z druhé naopak hořce podtrhují fakt, že tito muži by měli být národem chápáni jako elita, ale málokdo je zná. Ba co víc, lidé je považují za tlachaly mluvící v neznámých kódech a žijících ve vlastních světech.
Poslední výraznou prací je zmenšená socha Aloise Jiráska, jejíž originál je na pražském nábřeží. Historik je „uzávorkován“ do jakési ptačí budky a hledí posmutněle do prázdna. Je snad cílem autora (Rudolf Samohejl) poukázat na to, že jiráskovské pojetí českých dějin nikam nevede a nachází se v prázdnotě?
Prakticky nad každým z vystavovaných děl se musí návštěvník pozastavit. Bylo by však nedorozuměním chápat výstavu jako plivání do vlastního hnízda či lacinou provokaci. Jejím hlavním cílem je donutit člověka přemýšlet. A to v této neutěšené době rozhodně není k zahození.