Článek
Dylan hrál léta se skupinou The Wallflowers a chvílemi zaznamenával (hlavně v Americe) i masový úspěch - alba Bringing Down the Horse, nahraného s producentem T-Bone Burnettem, se prý prodalo šest miliónů kusů.
Přesto se nedávno pustil do sólo kariéry. Jeho druhá deska Women and Country vyniká přehledným a úsporným staromódním zvukem, líným rytmem a venkovskou atmosférou čerpající z country i blues. Působivě zemitý styl dokreslují sóla ospalé steel kytary i mandolíny a čas od času dechy, které do sporých písní přinášejí ozvěnu neworleanského pohřebního marše.
Dylanův hlas je především hlasem vypravěče, není to bluesový shouter ani rocker a nejblíže mu asi stojí ponurý přednašeč Nick Cave. Jeho zpěv by ovšem zdaleka tak nevynikal, kdyby mu jako odrazový můstek nesloužily něžnější vokály Neko Case a Kelly Hogan.
Výsledek je muzikantsky velmi solidní, vkusný, přiměřeně melodický. Jediný problém alba je v tom, že vedle podobně orientovaného akustického Roberta Planta (Raising Sand), zní Women and Country omletě a zaměnitelně a všechny písně jsou si velmi podobné. Mírný nadprůměr bez kouzla osobitosti.