Článek
Moliérův Don Juan nabízí dosti možností, kým tento archetypální milovník může být – charismatickým požitkářem, dobývajícím ženy v touze po poznání života, kacířem, který ztracenou víru v Boha nahradil matematickou logikou, hořkým, pohrdajícím soudcem pokrytecké společnosti, filozofem, provokatérem, štvancem – cokoli chcete. Nová inscenace Národního divadla však na otázku, kým je dnešní Don Juan, odpověď neposkytla.
Nastudování vychází – podle tvrzení v programu – z překladu Svatopluka Kadlece v úpravě dramaturgyně Darii Ullrichové. Těžko však lze ještě hovořit o úpravě, když Kadlecův klasický, razantně seškrtaný překlad je jen východiskem k slovně a často i významově posunutým formulacím v přitvrzené jazykové rovině, prošpikované aktualizacemi v podobě „celebrit“, „imidže“, oslovení „ty vole“ či „krávo“. Nehledě na připsané písničky anonymního autora. Slušnější by bylo pořídit překlad nový, odpovídající postmodernímu duchu inscenace.
O postmoderním směřování vypovídá i scénografie, kde se vedle zářivek pouličního osvětlení ve stylu 60. let minulého století ocitají barokní divadelní lampy a kde kostýmy nabízejí širokou škálu extravagantní módy s odkazy na dobové či jiné kontexty. Donutilův Juan přichází na scénu v okázalém rudém kostýmu „krále Slunce“, který několikrát vymění za módní civil, kostýmy ostatních postav sahají od baroka až po batmana, do něhož se bůhvíproč proměnil Don Alonzo, kterého bratr zneškodňuje elektrickou pistolí. Jen když je veselo.
Donutilův Juan je nepochybně celebritou, nebo se za ni alespoň pokládá. Kým je, ale ještě těžko říct – většinu textu odmluví s blazeovanou přezíravostí. Charisma milovníka tento postarší, obtloustlý Juan zcela postrádá, hořkému kritickému bláznu zase chybí vnitřní rozhněvaný motor, takže zůstává bavičem, který si usmyslel zahrát na Dona Juana: Don Util, jak vtipkuje titul na programovém bulletinu.
Klipové scénky
Inscenace jakýkoli koncizní výklad textu rozbíjí do kaleidoskopu klipových scének, v nichž se vedle sebe bez ladu a skladu ocitají různé žánry – znuděný Donutilův Juan, naléhavě rozhněvaný Sganarel Milana Stehlíka (mimochodem herecky nejpreciznější a nejtematizovanější postava), emfaticky moralizující Dona Elvíra Jaromíry Mílové, barokně zvichřený Don Luis Jana Kačera, žánrové postavičky venkovanů a batmanská dvojice mstitelů. To vše proložené písničkami, jejichž zábavnost je na úrovni besídky zvláštní školy.
Druhou polovinu otevírá filmová dotáčka, v níž Don Juan v obličejové masce močí na toaletách do mísy před zraky Elvíry zhroucené mezi mušlemi, která se vzápětí zastřelí pistolí, nabídnutou jí Juanem poté, co si pečlivě umyl ruce.
Dešifrovat tento úžasný vzkaz je na divácích. Ale obávám se, že ti, kteří se o to pokusí, dojdou k stejně banálnímu naturalismu, jako když Sganarel zvrací do monologu svého pána.
A přitom alespoň na pár okamžiků divákům zatrne – při Juanově monologu o veřejné přetvářce, jíž obhajuje své pohotové nasazování společností žádaných masek. Odtud se mohl a měl odvíjet aktuální, nepovrchní a třeskutě mrazivý Don Juan dnešních dnů. Nebeský dal ale přednost nezábavné zábavnosti.
Poté, co Don Juan v kostýmu pophvězdy odhuláká svůj song o smrti milovaného špačíčka, odchází do hloubky jeviště až na osvětlený Ovocný trh. Měla-li to být připomínka stejně řešeného Radokova Dona Giovanniho, pak o to hůř. Radokův Giovanni odstartoval začátkem 90. let v opeře ND éru precizně vyložených a divadelně přitažlivých inscenací.
Dnešní opera nabízí nudného Dona Giovanniho, odvolávajícího se na někdejší Kašlíkovu režii. Činohra ji novým Donem Juanem dohnala a předehnala. Místo současného přečtení Moliérova skvělého textu s velkými hereckými výkony se divákům dostalo nudného postmoderního slepence se značně prošlou záruční lhůtou.
Moliére: Don Juan Upravila Daria Ullrichová, režie: Jan Nebeský, scéna: Jan Štěpánek, kostýmy: Jana Preková, hudba: Miloš Orsoň Štědroň, dramaturgie: Daria Ullrichová. Národní divadlo Praha, premiéra 13. 3. 2008 ve Stavovském divadle.