KOMENTÁŘ: Vojáci, veteráni a armáda - Václav Klaus ml.

Sice jsem se zařekl, že do voleb už neopustím Prahu, ale v pátek jsem udělal výjimku. Na pozvání Centra pro válečné veterány a Spolku Československý legionář jsem vyjel do Brna na konferenci o bezpečnostní situaci naší země a Evropy a smyslu a poslání armády.

K té Evropě asi tolik: Já se cítím být Čechem. Evropany – Portugalce, Moldavany, Laponce, Bělorusy a tak – mám rád a přeju jim vše dobré (a mírový život), úplně stejně jako Argentincům, Novozélanďanům, Kanaďanům nebo lidem z Kostariky. Proto se přidržím naší republiky a naší armády.

Naše země (a jakákoli jiná) armádu a vlastence ochotné republiku hájit se zbraní v ruce potřebuje. To zní pochopitelně banálně, ale řekněme si upřímně, dlouhá léta ani většina občanů, ani většina politické reprezentace takto neuvažovala.

Nejde o to, že prestiž armády v očích veřejnosti utrpěla. Nebudu tu psát o vyzbrojování tatrami, pandury, gripeny, letadly Casa a dalšími, zdvořile řečeno, nehospodárnostmi. Nebudu hodnotit vyklízení výcvikových prostorů, rušení útvarů a základen. Nebudu hodnotit inflační nárůst počtu generálů, vyšších důstojníků a osob na civilně-správním úseku ministerstva obrany.

Spíš u většiny společnosti převládal pocit, že se nacházíme v navěky poklidné střední Evropě a v pacifistické Evropské unii. Že role armády by spočívala jen v účinkování v zahraničních misích cizích armád. Nebo že máme mít jen armádu chemických specialistů nebo polních nemocnic. Nebo armádu, která pomáhá při povodních. Jasně, tohle všechno armáda taky dělá.

ALE její hlavní rolí (nejen dle ústavy) je ochrana existence a celistvosti státu. Není to o armádě, ale o státu. Pokud společnost není ochotna hájit stát, jeho suverenitu, nezávislost, jeho hodnoty, pak armáda ztrácí smysl. Nemůže být jen na okrasu. Pokud stát hájit chceme, potřebujeme armádu. Staré přísloví říká, že země má na svém území buď silnou armádu vlastní, nebo armádu cizí. O tom, jako Češi, víme své.

Názor, že žijeme v poklidné oblasti bez hrozících konfliktů – je mylný. Názor, že nás určitě ochrání naši spojenci – je mylný a historií stokrát vyvrácený. Názor, že končí dějiny a jiné civilizace a jiné státy nebudou mít nikdy žádný zájem pronikat na naše území, získávat zde vliv a měnit ho k obrazu svému – je mylný. Český stát ve své historii prožíval svá slavná léta vždy v době, kdy ho naši předkové byli ochotni hájit se zbraní v ruce a kdy byli dostatečně silní.

Kdybych měl zhodnotit, kdo a co je největším nebezpečím pro Českou republiku v současné době, nebudu mluvit o jiných zemích, ideologiích, náboženstvích nebo skupinách lidí trvale usazených či migrujících. Největším nebezpečím je náš vlastní defétismus, slabá bojová připravenost, malé odhodlání bojovat za svobodu, demokracii a suverenitu naší země. Je to naše málo výrazná ochota ctít tradice předků, malá ochota přihlásit se k národní sounáležitosti. Nedostatek veřejné podpory českým hrdinům, na jejichž statečnosti a krvi tato země udržela svou existenci.

Jeden z těchto hrdinů, generál Sedláček, ve svých pamětech napsal: „Jsou zásady, které člověk nemůže porušit. Spravedlnost, slušnost, tolerance, demokracie … To, že jsem měl možnost aktivně bojovat proti nenávisti, krutosti, nesvobodě a fanatismu jakéhokoli druhu, považuji za velké štěstí.“

Takový étos naše země a naše armáda potřebovala, potřebuje a potřebovat bude i v budoucnu.