Očima Saši Mitrofanova: Hlásné trouby v. bílé vrány

Všude kolem samý Peroutka, Hrad a Zeman. A pak ještě Ovčáček jako hlásná trouba. Asi málokdo čte Jevgenije Švarce. Přitom poskytl tolik odpovědí.

V Obyčejném zázraku říká král poté, co ho princezna, kterou vychovával jako v bavlnce, slyšela bezostyšně lhát a kvůli tomu omdlela: „Podívejme se, tak ji zarazilo, že tatíček, její tatíček může říkat nepravdu!“ A v Drakovi se kariérista a vlezdoprdelka Jindřich hájí po změně režimu těmito slovy: „Ale dovolte! Když to budeme zkoumat do hloubky, osobně nenesu žádnou vinu. Takhle mě učili.“ Načež mu Lancelot odpovídá: „Všechny tak učili. Ale proč ses vypracoval na premianta, ty dobytku?“

Omdlévat kvůli tomu, že tatíček lže, je nejapné. Vždyť to každý věděl. Dávno pradávno. Kdo se tradičně ostýchal či třásl před majestátem, mohl se léta letoucí opírat o verdikty jiných soudů než ten včerejší. A nešlo o rozsudek ojedinělý, z něhož by se dalo odvodit, že jinak ctihodnému muži něco vylétlo z úst jako divoký pták jednou v životě, a pak toho účinně litoval.

Soudkyně Kateřina Sedláková ale svým rozhodnutím rozvířila obláček úvah, jak nám muž na Hradě kazí svými výroky veřejný prostor. Terč byl posvěcen ženou v taláru. Ano ano, vedou se odborné spory o to, jestli šlo o stát, Kancelář prezidenta republiky, či Jana Tleskáče, ale stejně to všichni berou tak, jak to ve skutečnosti je. Prezidenta nám dělá občasný lhář entuziasta.

A na Hrad se samozřejmě vecpal bez našeho přičinění. Když to tedy budeme zkoumat do hloubky, že ano. Jednoho dne prostě přišel, zatvářil se moudře a smířeně, poprosil nás, zda by tam nemohl jen dva prstíčky strčit. A nikdy přitom nezalhal. Že v té přesvědčovací kampani říkal samou pravdu? Hlavně o svém konkurentovi?

Tohoto prezidenta nám osud či vůle voličů stejně v dohledné době sebere. Nebude. Ale dychtivá připravenost podlehnout prvnímu schopnému demagogovi, který bude perfektně vědět, jak rozeznít struny v malém člověku? Zůstane.

Odejde konkrétní Miloš Zeman, ale odér, který vydává velké množství mozků a duší a na který bezchybně míří každý všeho schopný mocichtivec, tak jako pes táhne z dálky k hárající feně? Bude se šířit společností dál.

Je to tedy tak, jak slýchávám od lidí dobrých, ale nejistých: že kolem nás jsou pouze hejna černých vran? Nemyslím si to. Vždyť se denně přesvědčuji o tom, že mnozí lidé nechtějí být hnojivem dějin v kýblu zvrhlého zahradníka. Uráží je to. Černé vrány svět obsluhují, často dobře, jsou však připraveny ho kdykoli zbrzdit. Bílé vrány svět posouvají dál.