Článek
Gravitační pole těchto stranických lídrů k sobě přitáhlo mladé politiky, kteří v politických stranách čekali na svoji příležitost. Ti nejnadějnější z nich, kterým se občas říkalo „korunní princové“, ale všichni špatně skončili. Možná proto, že se jako „ti věčně druzí“ příliš dlouho soustředili jen na stranický provoz a technologii moci.
Když policie nyní vyslechla v akci Vidkun bývalého místopředsedu občanských demokratů Ivana Langra a provedla u něj domovní prohlídku, nikdo se tomu už ani příliš nedivil. A téměř nikdo by se asi nedivil, kdyby byl z něčeho obviněn.
V ODS a sociální demokracii, dvou největších a nejvlivnějších stranách české politiky od poloviny 90. let až do roku 2013 (kdy se ODS propadla z dřívějšího politického výsluní na hranici volitelnosti), vyrostla celá jedna generace politiků, které kromě jejich mládí v době jejich politických začátků spojovaly i některé další společné rysy. Kupříkladu že při svém úsilí zajistit „provoz“ stran včetně penězovodů museli vstupovat do osobních kontaktů s nově zrozenými podnikateli, z nichž někteří se později ukázali být kriminálníky anebo pochybnými „kmotry“.
Jména jako Stanislav Gross, Ivan Langer, Pavel Bém či Petr Nečas spojuje podobný příběh politického vzestupu a pádu. O všech se mluvilo jako o možných příštích lídrech, a dva se dokonce předsedy svých stran i premiéry stali, ale nakonec všechny dostihly různé korupční kauzy a další aféry, i když žádný z nich nebyl odsouzen.
Od stejně mladých, ale nakonec „méně ušpiněných“ politiků, jako je třeba dnešní lídr ČSSD Bohuslav Sobotka, je odlišovala zejména skutečnost, že svoji veskrze pragmatickou politickou činnost nekorigovali, snad s výjimkou Nečase, žádnými viditelnými idejemi nebo alespoň srozumitelnými zásadami. Byli to „univerzálové“, kteří, jak voliči časem správně vycítili, by byli použitelní jako (všeho)schopní „hoši na špinavou“ práci v jakékoli větší straně.
David Rath, jenž je prvním politikem z generace narozené na konci 60. let, který byl (zatím nepravomocně) odsouzen, byl poněkud jiným případem. Do ČSSD se „snesl“ poměrně pozdě coby jakýsi politický parašutista, který předtím už prošel jinými stranami.
Svoji reputaci ztratili i další mladí politici, jakkoli se o nich třeba nespekulovalo jako o příštích lídrech jejich stran a jejich kariéry nebyly spojeny s Klausem a Zemanem, ale až s předsedy stran „druhé generace“. V ODS tak kvůli podezření z korupce špatně dopadli Pavel Drobil, Ivan Fuksa, Marek Šnajdr nebo Petr Tluchoř, zatímco v ČSSD svoje slibně rozjeté kariéry poškodili kvůli vnitrostranickým mocenským čachrům Michal Hašek nebo Jeroným Tejc.
Je možné argumentovat tím, že mladí politici vstupující do velké politiky po roce 1989 v mnoha ohledech doplatili na to, že do ní vstoupili bez předchozích politických zkušeností anebo angažmá v občanské společnosti. Neprošli přirozeným výběrem, který funguje ve stranách v zavedených demokraciích. Navíc se v nezralé demokracii, v níž panoval jistý kult osobnosti lídrů největších stran, nemohli zejména v 90. letech uplatnit bez toho, aby byli otcem-zakladatelem tak či onak osobně preferováni.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
Jisté ovšem je, že tito politici také doplatili na svoje osobnostní vybavení. To, že se v roli čistých technologů moci osvědčili právě na rozdíl od některých jiných politiků z jejich generace, není jistě náhoda. A vlastně se dá tento typ osobnosti docela dobře rozeznat od politiků, kteří mají přece jen nějaké zásady ideje, i v politice dnešní. Napříč politickým spektrem.