Hlavní obsah

Po stopě legend H+Z: Po 2000 kilometrech jsme konečně v cíli

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Do kýženého cíle, francouzského přístavu v Marseille, dorazila dvojice cestovatelů Petr Horký a Miroslav Náplava. Po více než 2000 kilometrech vzdali hold legendám Jiřímu Hanzelkovi a Miroslavu Zikmundovi, kteří se do Marseille a pak dál přes Afriku do Latinské Ameriky vypravili přesně před sedmdesáti lety. V zápiscích z výpravy pro Novinky.cz, kterou zakončili symbolickým zamáváním africkému kontinentu, vystřídal pro tentokrát Petra Horkého jeho věrný kolega Mirek Náplava.

Foto: Pavel Otevřel

Konečně v cíli. Po dvou tisících kilometrech

Článek

Starý přístav v Marseille se po sedmi desetiletích opět dočkal T87. Jsme v cíli! Pátá noc na cestě veterány po stopách H+Z byla takřka pohádková. Do ideálu chyběla snad jen princezna na balkóně, které bych mohl zarecitovat kousek Máchova Máje.

Hotýlek přebudovaný z venkovského panství, obklopený lesem a vinicemi proslulé vinařské oblasti Chateauneuf-du-Pape, obývala jenom naše výprava. Doposud jsme s Petrem Horkým a kameramanem Pavlem Otevřelem sdíleli třílůžkový pokoj, zde nebyl k dispozici.

Petr s Pavlem se na recepci rychle shodli, že jednolůžkovou ubikaci přenechají mně, že si prý od mého chrápání na jednu noc rádi odpočinou. Nechal jsem posměváčky vlastnímu osudu, proč si jednou neužít luxusu soukromí. Ale došlo mi, že jsem se Miroslava Zikmunda za celá ta léta nikdy nezeptal, jak to měli s chrápáním s parťákem Jiřím. Vozil některý z nich špunty do uší? Já si třeba v případě potřeby strčím do uší sluchátka a z mobilu pustím hudbu, která kamarádovo (Petrovo) občasné řezání učiní snesitelnějším. H+Z tuhle vymoženost tenkrát neměli.

Jako sovan, tedy ten, který chodí pozdě spát a vstává s ranním cvrkotem skřivanů, jsem se probudil pár minut po šesté hodině. Venku se snášel řídký déšť. Bos jsem seběhl o patro níže do společenské haly v přízemí, kde byl hostům k dispozici kávovar, abych se s šálkem černého životabudiče a duše lahodiče vrátil zpátky do postele.

Přes noc se do Novinek nezdařil transfer videí, která jsem během dne natáčel, tak jsem se do toho pustil znova. Petr dopsal text hluboko po půlnoci, byla by škoda jeho práci zhatit. Své příspěvky psal systematicky každý večer, kdy jsem už obvykle dřímal. Tak jsem to protentokrát vzal za něj já.

Foto: Pavel Otevřel

Tatrovka projíždí přístavním městem. Cestovatelé jsou konečně v cíli.

K tomu vyřídit nejnutnější pracovní e-maily, vyladit termíny střihu afrického seriálu, který se má už na podzim objevit na televizních obrazovkách, dojednat a potvrdit schůzky na další dny po návratu.

„Závidím vám, jízda čarokrásným údolím Rhony musela být nezapomenutelná. Pozdravujte pocestné v Orange i Avignonu. A dejte si sklenku jiskřivého červeného papežského vínka i za mě. V romantické Provence si určitě odpočinete, zpomalíte a vychutnáte si závěr veteránské jízdy,“ poslala nám zprávu společná facebooková „přítelkyně“.

Až na to zpomalení rytmu života jsme si cestu okořeněnou brumlajícími motory osmdesátsedmiček opravdu užívali.

Před závěrečnou etapou do Marseille jsme s Petrem Horkým a Pavlem Otevřelem nastoupili tentokrát do doprovodného vozu a vyrazili o nějakou hodinu dříve před dvojicí tatrovek. Dostat se do centra Marseille trasou podle itineráře H+Z a vzájemně se na zrádných sjezdech, odbočkách a semaforech neztratit, není v hustém městském provozu snadné.

A především, jsme tady i proto, abychom naše putování natočili. Hlavní kameru obstarával Pavel, Petr pořizoval „letovky“ pomocí dronu a já snímal detaily „dlouhým sklem“ Nikonu D800.

Foto: Pavel Otevřel

Majitel jedné z Tater 87 Jiří M. Pechan odpočívá po strastiplné cestě.

Spojeni vysílačkami tvoříme kompaktní tým, taky jsme se v téhle sestavě něco nacestovali. Předem jsme museli najít nejideálnější místa a vytipovat úseky, které budou obrazově zajímavé a kde se současně stříbrné osmičky mohou bezpečně otočit, abychom scénu mohli natočit opakovaně. To když se do záběru najednou vloudí třeba kamión, který skryje hrdiny příběhu, nebo se dramaticky změní světlo. Slunce a mraky si s filmaři někdy umí pěkně zaskotačit.

Hanzelka se Zikmundem téměř nestihli svou loď

Taky jsme potřebovali předem projet trasu kolem starého marseillského přístavu, ze kterého vyplula loď Koutoubia, na jejíž palubě Hanzelka se Zikmundem opustili Evropu. Na rozdíl od roku 1947 je okolí přístavu turistickou zónou protkanou pavučinou jednosměrek, vraceček, vyhrazených autobusových pruhů, omezení a uzavírek. Hustý provoz s kličkujícími motocyklisty je pro řidiče veteránů noční můrou. Což chápu, městské poskakování je pro jejich miláčky utrpením.

Foto: Pavel Otevřel

Tam někde v dáli je za mořem Afrika.

Ale horko bylo před sedmdesáti lety i Hanzelkovi se Zikmundem. Mnoho tenkrát nechybělo a loď 5. května 1947 odplula bez nich. V prvním díle trilogie Afrika snů a skutečnosti (kterou jsme si pochopitelně na jízdu přibalili) to cestovatelé barvitě popsali.

„…ujížděli jsme marseilleskými ulicemi do přístavu za vozem Paula Drezena, zástupce lodní společnosti. Náhlé skřípění brzd před námi, náraz, řinčení skla a kovu, ticho. Vůz, který vyletěl z postranní ulice, zůstal vklíněn do zadních dveří Drezenova citroëna. Po dlažbě se rozlila voda z chladiče a lidé se začali sbíhat ze všech stran. Policie sepisuje protokol, čas běží, všechny dokumenty leží na celnici, máme odříci jízdenky? Co vás napadá!, hned jsme s tím hotovi…“

Foto: Pavel Otevřel

Petr Horký a Miroslav Náplava v marseillském přístavu s knihou H+Z Afrika snů a skutečnosti.

„Do přístavu dorazili pouhých dvacet minut před vyplutím, všechen náklad byl dávno v podpalubí, pasažéři nastoupeni. Naložení tatry v rekordním čase se pro Francouze stalo otázkou cti. Paul zamával na jeřábníka motivačně peněženkou a za pár minut byla T87 na palubě. Spokojený pan Drezen mladým cestovatelům na palubě odplouvající lodi zamával na rozloučenou: „Dokumenty vám pošlu do Casablancy letecky, budou tam dokonce o den dříve, než k africkým břehům doplujete. Šťastnou cestu!“

No, co vám budu povídat, i my jsme se při natáčení pěkně zapotili. Bylo pozdní odpoledne, když obě stříbrné tatrovácké krásky konečně na chvíli zastavily u mola přístavu. Na radování se z dosažení cíle nebylo prostoru. Auta stála v pruhu vyhrazeném autobusům a v protisměru k tomu.

Projíždějící policisté na klidu nikterak nepřidali. Zbývala morální sebedůvěra z opodstatněného porušování dopravních předpisů, následovalo pár rychlých záběrů a fotografií a adié, milé tatry, do bezpečí vyhrazených parkovacích míst. Dokázaly jste to bez zaškytnutí, klobouk dolů před vámi, stříbrnými babičkami, i před řidičským umem vašich majitelů. A s hlubokou poklonou před starostlivým mechanikem a srdcařem Ivanem Hradilem, který místy dýchal snad i za vás.

Je třeba poslat pohlednici Miroslavu Zikmundovi

V nejbližší trafice jsme koupili pohlednici a napsali pozdrav Miroslavu Zikmundovi do Zlína: „Zdravíme, Mirku! Dojeli jsme do Marseille, cíle bylo dosaženo.“ Jiří Hanzelka by od nás dostal pohlednici taky, ale do cestovatelského nebe, kam se odebral už v roce 2003, adresu neznáme. Vzpomínám na jedno z našich setkání, asi rok před jeho skonem.

Foto: Pavel Otevřel

Oba cestovatelé se v přístavu nechali zvěčnit s dobovou kamerou.

To už byl řadu měsíců upoután po zlomeninách obou kyčelních krčků v horizontále, ale nevzdával to. „Pořád mám touhu cestovat a chuť vyrazit do dálek. Až ji ztratím, bude konec,“ svěřil se nám před patnácti lety. A teď sedím na mole starého přístavu, který je dávno vyhrazen jenom sportovním a rekreačním plachetnicím a jachtám. Moře šplouchá a já mám neskonalou chuť nastoupit na palubu kterékoliv lodi a vyplout ke břehům vzdálených zemí a kontinentů.

O tomhle neidentifikovatelném šimrání v podbřišku, nikdy neutuchající touze po vůních, chutích a zvucích světa mluvil tenkrát Jiří Hanzelka. Máme to stejně. Poslední stisky rukou s posádkami T87, pan doktor Pechan zítra míří opečovávanou Osmikráskou do Londýna, Michal Popov pokračuje do Itálie.

Loučíme se i s charizmatickými stroji T87. Spanilá jízda započatá 22. dubna u Autoklubu ČR byla dneškem završena, na tachometrech je o 2000 kilometrů více. Další kousek cestovatelského puzzle zapadl do protikusu. Napříč prostorem i časem. Tohle puzzle je naštěstí skládankou na celý život. Spíše několik životů.

V sobotu vám přineseme závěrečný článek, který bude shrnutím celé cesty a bude obsahovat unikátní záběry, které jste ještě neměli příležitost vidět.

Historické tatrovky
Petr Horký, Mirek Náplava a doprovodný tým cestují jedněmi z nejkrásnějších historických vozů na světě. Legendární československý automobil, se kterým Hanzelka a Zikmund projeli Afriku a Latinskou Ameriku, se stal v roce 2010 podle hodnocení amerického listu The New York Times sběratelským autem číslo jedna. Tatra 87 porazila silnou konkurenci 651 vozů.
Třísvětlometovou legendu vyráběla automobilka Tatra v letech 1937–1950, celkově poslala na silnice 3023 těchto krasavic. Mezi majiteli těchto aut byli například spisovatel a držitel Nobelovy ceny za literaturu John Steinbeck, německý polní maršál Erwin Rommel či egyptský král Faruk I. Tatru 87 si oblíbili i závodnice Eliška Junková, divadelník E. F. Burian nebo básník Vítězslav Nezval.

Miroslav Náplava (srdcari.cz), Aleš Fuksa (Právo)

Reklama

Výběr článků

Načítám