Postarší Sonya už je zjevně hodně dlouho sama, komunikace s ostatními jí moc nejde, ať už se jedná o truchlící zákazníky, nebo místního pouličního prodavače jogurtů, v němž našla zalíbení.

Ani s otcem, se kterým žije ve stejném domě, kde v suterénu skladuje mrtvoly, už skoro nepromluví, vlastně mu jen chystá každý den večeři a pak kouká z okna na pravidelně se vracející déšť.

Pak ale Sonya řekne samotě ne, a když není nablízku nikdo, kdo by se s ní bavil, pustí se hrdinka do konverzace s jednou z mrtvol. Dokonce si domýšlí i odpovědi. No a najednou se ústavu začne dařit. S pozůstalými se dveře netrhnou – a i místní lichvář vypadá, že mu o splacení Sonyina dluhu zas tolik nejde.

„Natáčení s Dwein Baltazarovou není nikdy fádní,“ říká režisérčin dvorní kameraman (dělal s ní už tři filmy) Neil Daza. „Sdílíme stejný přístup k filmování: experimentuj, improvizuj a cestou se uč nové věci.“

Filipínská režisérka Dwein Baltazarová

Filipínská režisérka Dwein Baltazarová.

FOTO: KVIFF

A na experimentování, hlavně u vizuální složky, která je tu výjimečná od prvního záběru, opravdu došlo. Tak například – děj sledujeme jakoby oknem rakve, které je v rozích zaoblené. Původně taky tvůrci uvažovali natočit Ódu na nicotu černobíle.

„K tomu jsem se ale stavěl dost rezervovaně,“ vzpomíná kameraman Daza. „Ztrátou barvy vždycky přijdete o důležitý nástroj vyprávění vašeho příběhu. Uvažovali jsme o monochromatickém pojetí, potíž ale byla v našich omezených rozpočtových možnostech. Nakonec jsme se rozhodli vypomoct si přímo na place a zapojit barvy, jež nabízel starý dům ze španělského koloniálního období, kde jsme natáčeli. Barva filmu se tak pohybuje mezi starým dřevem a nasvíceným rozkládajícím se tělem, přičemž kompozice je vesměs co nejjednodušší.“

V jednoduchosti je ovšem v tomto případě velká síla.

Lichvář se vrací

Štěstí začne Sonyu opouštět, zato její mrtvola zůstává. Sonya ji připevní k dřevěné desce, aby mohla být u každodenní rodinné večere. Dvojici se dokonce podaří rozmluvit otce. A Sonya se svou novou kamarádkou ulehá i do jedné postele. Samota je pryč, ale neodbytný lichvář už zase bouchá na dveře…

Filipínská Óda na nicotu, film něžný, smutný, ale s komickými prvky, bude mít na letošním MFF Karlovy Vary mezinárodní premiéru. A díky účasti v hlavní soutěži si může myslet i na Křišťálový glóbus.