Režisér Václav Vorlíček: Přesvědčuji diváky o nesmyslu

Sedmaosmdesátiletý režisér si ji zaslouží hlavně za humor nezapomenutelných komedií Kdo chce zabít Jessii, Pane, vy jste vdova, Dívka na koštěti, Jak utopit doktora Mráčka, Což takhle dát si špenát a řady dalších, za humor který pronikl i do jeho tvorby pohádkové od Tří oříšků pro Popelku přes Prince a Večernici až k Arabele.

Zaslouží si ji za smích, který už půl století lidem přináší, za tvorbu, pro niž zásadní bylo spojení se scenáristou Milošem Macourkem. Vorlíček trochu flegmatik, Macourek trochu hysterik. Šlo jim to skvěle dohromady a teprve Macourkova nemoc a úmrtí jejich spolupráci ukončily. Zůstaly filmy, seriály a zůstaly i vzpomínky.

Vlastně už v tom výtvarném umění. Jak jsme tak hodiny a hodiny – napřed v tom „rychlíku“, co jel skoro sedm hodin a pak i na festivalu – kecali, zmínil jsem se mu pod pečetí největšího tajemství o nápadu oživit ve filmu komiksové figurky a poslat je do reality. Měl jsem komiksy rád už od té doby, kdy jsem jako malý kluk objevil jeden sešit Tintinova dobrodružství v knihkupectví, kam si maminka chodila pro francouzské knížky. Maminka mi ho koupila, a já byl nadšen.

Macourek se zase znal s autorem komiksů Kájou Saudkem, takže jsme rychle našli i v tomto směru společnou řeč. Ale scénář k našemu prvnímu společnému filmu Kdo chce zabít Jessii jsme napsali až o tři roky později, když jsme odjeli s námětem k němu na chalupu. Za tři neděle byl hotov. Dal jsem dohromady skvělé herecké obsazení a mohlo se točit.

Vždycky jsem si to přál. A když mě po maturitě nevzali napoprvé na FAMU a já se šel ucházet o jakoukoliv práci na Barrandov, měl jsem štěstí – přidělili mě do štábu k Martinu Fričovi, mému velkému vzoru. Tam jsem se začal pomalu okopávat, a když jsem se mu jednou přiznal, že bych chtěl točit komedie jako on, řekl mi: „Já jsem si všiml, že máš smysl pro srandu, a dám ti jednu jedinou radu. Když budeš točit komedie, nesmíš nikdy zapomenout na lachpauzu.“

Nevěděl jsem, co to je, a on mi to vysvětlil. „To je pauza na smích. Když se povede fór, musíš dát lidem čas se vysmát. Jinak by v tom smíchu nerozuměli, jak fór pokračuje a pointa by byla v háji.“ To bylo poučení pro celý život, a já ho dodržuji.

Jednou jsem jel na poměrně dlouhý výlet do Indie, kde jsem měl v přehlídce českých filmů parodii na bondovky Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky. A zjistil jsem, že v tom indickém kině, ve čtyřicetistupňovém vedru, kde se na stropě točila vrtule a sedělo tam plné kino lidí zabalených do prostěradel, se smáli přesně na stejných místech jako v Praze v kině Zvon.

Smích diváků je pro režiséra daleko větší odměna než peníze, které za to utrží. To je pohlazení, něco, co zvedá sebevědomí ne snad k nezkrotné pýše, ale k vědomí, že dokážu dát lidem jeden z největších darů, rozesmát je. Běda ale, když někdo natočí komedii a lidé se nesmějí. To musí být hrůza.

Tak trochu komedie byl už můj druhý film Kuřata na cestách, ale byl pro děti. Pak jsme s Macourkem udělali Kdo chce zabít Jessii a barrandovská skupina, kde se film vyráběl, projevovala dost velkou nedůvěru, jestli se lidi budou doopravdy smát. Tak jsme udělali zkušební promítání v Kralupech, kde otevírali nový kulturní dům. Promítač byl tak nadšený, že má světovou premiéru filmu, kde hraje Olga Schoberová, Jiří Sovák a Dana Medřická, že nakoupil obrovskou roli balicího papíru a po celých Kralupech vyvěsil vlastnoručně vyrobené plakáty. Dal jsem mu pár fotek a on udělal báječnou reklamu.

Lidi, kteří kolem kulturního domu chodili z práce, viděli, že se zadarmo promítá, tak šli, bylo plno – a smáli se jako blázni. Zopakovalo se to ještě večer a ti, co nám nevěřili, si klepali po ramenou: „To se nám zase jednou povedla komedie!“

Pak jsme to zopakovali v Praze pro vysokoškoláky, a já pozval otce, který byl velký filmový fanda, zejména komedií Martina Friče a cizích filmů s anglosaským suchým humorem. A když film skončil a měl zase obrovský úspěch, najednou tam stál otec a koukal, kdy vylezu. Šel jsem k němu a on mě vyznamenal otázkou: „Prosím tě, kam na ty koniny chodíš?“ A já jsem mu řekl: „To mám z domova, vždyť jsme spolu žili dvaadvacet let.“ A viděl jsem, že je pyšný.

Vážně ne? Já už jí mám kolikrát tak plné zuby... Jen na zámek Moritzburg, kde jsme točili, jezdím každý rok zahajovat výstavu kostýmů. Pak stojím venku, kouřím, a najednou pár metrů ode mne zastaví autobus z Liberce. Vyhrnuli se lidé a jedna paní mě zahlédla a volá: Hele, Vorlíček! Přišlo jich asi pět pro autogram.

Kdepak, František Pavlíček ho napsal do sytého léta. Já ovšem tenkrát nevěděl, že ho psal on, nesměl z politických důvodů publikovat a „přikryla“ to Bohumila Zelenková. Nicméně když mi scénář na Barrandově nabídli s tím, že je na to rozpočet 2 400 000 korun, já jsem už v duchu viděl, jak by ten film měl vypadat. Bylo mi jasné, že za ty peníze se to natočit nedá. Představoval jsme si stylizovanou renesanci. A tak jsem řekl, dramaturgická skupina Oty Hoffmana má přece kontakty do NDR, Jindřich Polák tam točil Klauna Ferdinanda.

Poslali tam tedy přeložený scénář a do tří dnů přišla odpověď, že dávají milión marek, což byly tři milióny korun. „Za ty peníze už by šlo, když budeme šetřit,“ kývl jsem.

A pak přijel podepisovat smlouvu jejich generální ředitel s naším, a chtěl, aby se začalo na podzim točit, protože má prázdné ateliéry a potřebuje zaměstnat lidi. Že by se natočily u nich interiéry, tedy celý ples a interiér statku, a na jaře, až všechno rozkvete, by se šlo do exteriéru. Já měl pocit, že se ten člověk zbláznil: Libuška Šafránková byla zrovna ve věku, kdy za půl roku mohla vypadat úplně jinak, komukoliv se mohlo cokoliv stát... A tak mě napadla spásná myšlenka, že to vlastně můžeme natočit v zimě. Nejdřív se cukali, že se to prodraží přinejmenším na kostýmech, ale přesvědčil jsem je a dohodli jsme se, že sníh bude vlastně hezká kulisa.

Především jsme natočili v Moritzburgu interiéry, a když jsme vyšli ven, nebyla tam ani vločka sněhu. Museli jsme objednat umělý a sypat, a když jsme přejeli do Čech a ubytovali se v Klatovech, bylo to totéž. Ale pak někdo přijel od hranic, že 30 kilometrů odtud už sněží a mraky že táhnou k nám. A opravdu do rána napadlo půl metru sněhu.

Jenže Popelka měla v tom sněhu běhat v dlouhé sukni, což bylo nemyslitelné. Tak jsme jí jako husy v řadě vyšlapávali cestičku, kudy poběží, obloukem, abychom nenadělali stopy, jsme se vrátili, Libuška si to zkušebně prošla – a takhle po kouscích jsme to natočili. Mráz byl takový, že kamera musela po každém záběru do autobusu, aby nezamrzla.

Skvěle. Dokonce mi řekl, že všechny ty zásahy měly smysl, že byly filmu ku prospěchu a dal mi připsat padesátiprocentní podíl na scénáři.

Všechny už si dnes nepamatuji, ale vymyslel jsem například scénu, kdy Vincek jede z trhu, pospává v bryčce, a princ se svými kumpány jsou na lovu a vidí ho. Princ si zároveň všimne na stromě nějakého chumlu, který vypadá jako hnízdo, a tak ho pro legraci sestřelí Vinckovi rovnou na hlavu, a on v něm najde tři oříšky. Takže je vlastně takhle, aniž by to tušil, princ sám Popelce poslal.

Na to byl specialista kameraman Vladimír Novotný, řečený Mulínek. On byl jedináček, když byl malý, doma mu tak říkali. Naše spolupráce třeba na filmu Dívka na koštěti vypadala tak, že my jsme s Milošem něco vymysleli, napsali, a pak se zeptali, jestli by to šlo. On se zamyslel – a snad se nestalo, že by řekl ne. Měli jsme tlustou knihu, kde bylo sepsáno, co budeme k čemu potřebovat. Všechny věci jsme vozili s sebou a na place se triky chystaly.

Mulínek byl hračička, a ještě si rád dělal legraci. Jednou si například sestrojil ze dvou válečků, jaké používají malíři pokojů, strojek, připevnil ho na prkýnko, a na ty válečky se navíjel papír. Udělal to tak, že do horního válečku něco namotal a z dolního vyjíždělo něco jiného. Takhle tam namotal stokorunu, pak šel nakoupit a u pokladny začal hledat peníze. Sehrál komedii, že žádné nemá a poprosil prodavačku o kousek paragonu. Vložil ho mezi válečky, zatočil kličkou, z druhé strany vylezla ta stokoruna a on zaplatil. To ho bavilo.

Poprvé pro Dívku na koštěti. Věděl jsem, že pohádkový svět je mezi Hradcem Králové a Pardubicemi, asi v kilometrové hloubce. Tam každý den vyjde Karkulka s košíčkem, sežere ji vlk, ona se vrátí a zítra znovu. Honza denně bojuje s drakem a trpaslíci přecházejí přes potok... Ty pohádkové bytosti jsme chtěli dostat k nám, mezi lidi. Tak jsme vymysleli čarodějnickou školu a příběh o Saxaně.

S Mráčkem byla hlavní potíž v tom, že vodník je ryze česká pohádková bytost. My, tehdy ještě společně se Slováky, Maďarsko a Lucembursko jsme jediné země, které nemají moře. Všude jinde tudíž mají Neptuna, Poseidona, mořské panny, ale českého vodníka, který v zeleném kabátku sedí na vrbě, bafá z fajfky a ze šosů mu kape voda, neznají. A my jsme chtěli náš film stejně jako ty předchozí vyslat do světa.

Takže jsme si dali za úkol v prvních osmi minutách filmu vysvětlit, co jsou vodníci zač. Udělali jsme to prostřednictvím potápěče, který se potopí bez skla na skafandru, pak se vynoří a diváci vědí, že tam byl půl hodiny. To bylo první upozornění, že ve Vltavě žijí zvláštní bytosti, které mají svůj život a pravidla – teprve pak jsme s nimi mohli rozehrát komedii.

To je scéna, kdy je Rumburak za trest proměněn ve vlka, a ten vlk má běžet po lese a mluvit. Přijel pohraničník se psem, posadil ho, šel dál, písknul a pes přesně běžel. To nebyl problém. Ale jak to udělat, aby přitom mluvil, pohyboval hubou? Dnes by to s animací byla legrace, tehdy jsme nevěděli, co s tím. Pak dostal ten pohraničník nápad, vyndal z úst žvýkačku a nalepil mu ji zevnitř na zuby. Věděl, že to toho psa bude štvát, což se také stalo, a on, jak běžel, pořád otevíral hubu a snažil se jazykem žvýkačku odstranit. Stejným způsobem mluvil později jezevčík, do kterého se v Arabele měnil Vladimír Menšík.

Když se chystala závěrečná scéna Popelky, kdy pro ni princ přijede do statku, najednou se Menšík s Vítězslavem Jandákem večer ztratili. Později vyšlo najevo, že se vydali navštívit mladý kastelánský pár na hradě Švihov, s kterým se při natáčení skamarádili. Vzbudili je, ti měli radost, že je tam mají, začali se shánět po nějakém pití po sousedech a byl z toho pořádný mejdan, protože každý přinesl něco.

Ráno jsme nasedali do autobusu, a Menšík nikde. Ale pak si někdo všiml, že chybí i jeho auto, a řekl, že jel asi napřed. Dál jsme tedy nečekali, a když jsme dorazili na místo, opravdu seděl na zemi, dělal, že čte noviny, je úplně v pořádku a musí na nás čekat. Samozřejmě v pořádku nebyl, ale něco z těch novin mu zřejmě proniklo do mozku, protože když pak měl zavolat radostné „Ať žije Popelka“, zařval místo toho z plných plic: „Prověřte Bangladéš!“

A také si všimněte, že on jediný v tu chvíli nevyhazuje do vzduchu čepici. On totiž nesnášel paruku, tak si z ní ustřihl jen okraj, ten přišil k lemu čepice a tu si nasadil na hlavu.

To bychom tu seděli do rána, kdybych měl o všech vyprávět. Byli původně z jednoho divadla někde na oblasti, pak si je vzal E. F. Burian a potom přecházeli do Městských divadel pražských a na Vinohrady. Bylo jich hodně a byli to kovaní komedianti, kteří mohli hrát a hráli velké dramatické role, ale stejně dobře komedie.

Ony ty ptákoviny, že někdo omládne o padesát let, jsou k neuvěření, takže my je musíme hrát tak, aby diváci uvěřili, že to kouzlo funguje, a pak se teprve můžou bavit. Základem je přesvědčit je o tom, že nesmysl má smysl a je logicky podložen. Obecně vzato je to anglosaský humor bez pitvoření, šklebů, zakopávání a podobně. Byla to celá báječná herecká generace, škoda, že už jsou pryč...

Ale když teď máme ten všeobecný zákaz kouření, povím na závěr historku o Sovákovi. Jednou přijel na natáčení do hostivařských ateliérů, kecnul si na židli a prohlásil, že si už od sedmi hodin nezapálil. Bylo teprve čtvrt na devět a on řekl, že už to vydrží navěky a stane se nekuřákem. Uplynulo pár minut, naaranžovali jsme první záběr a kameraman povídá, že potřebuje ještě přidat dvě lampy, že mám pět minut na cigáro.

Vyšel jsem na chodbu, zapálil jsem si, načež vyšel Sovák, přecházel sem a tam, ke mně nešel, protože viděl, že kouřím a on byl čerstvý nekuřák. Prošel kolem, mrknul po té cigaretě, a šel dál. A najednou se rozhodl, otočil se na patě a třemi skoky byl u mě. Chytl mě za zápěstí, vytáhl mi z prstů skoro vyhořelou cigaretu, zhluboka se nadechl, blaženě vyfoukl kouř, podíval se na mě a řekl: „Těsně před zešílením.“