Na začátku filmu Ptáci zpívají v Kigali se ocitáme v roce 1994 uprostřed rwandské genocidy. Hutuové nazývají své nepřátele z kmene Tutsiů šváby a pořádají na ně organizované hony. Celá rodina mladé Claudine je vyvražděna a ona se zachrání jen díky polské spolupracovnici svého otce, ornitoložce Anně. Společně utíkají do Polska. Obě si však s sebou vezou těžko sdělitelná traumata.

„S Krzysztofem jsme pár let v Africe žili. Když jsme tam odjížděli, nečekali jsme, že to budou nejtěžší roky našeho společného života,“ říká Joanna Kos-Krauzeová. „Hlavně zpočátku to pro nás bylo ve Rwandě složité. Každý je tam buď oběť, pachatel nebo potomek vraha a zkrotit takové kolektivní trauma trvá generace. Cesta do Rwandy a pozorování tamní reality vám každopádně změní perspektivu a donutí vás přehodnotit úplně všechno.“

Krzysztof Krauze a Joanna Kos-Krauzeová

Krzysztof Krauze a Joanna Kos-Krauzeová

FOTO: KVIFF

Claudine a Anna se hned po příletu do Polska rozdělí, nedokážou si navzájem připomínat, co ve Rwandě zažily. Teprve když není jiná možnost a Claudine je propuštěna z uprchlického tábora, vezme ji Anna bydlet k sobě domů.

Jenže obě ženy spolu nezvládají sdílet stejný prostor. Částečně kvůli charakterovým odlišnostem, ale také protože zdaleka nenašly klid ve svém nitru.

Odkaz holocaustu

Film Ptáci zpívají v Kigali samozřejmě neodkazuje jen ke Rwandě, je silně spojen rovněž se středoevropskou situací. A nejen historicky, má vztah i k současnosti.

„Jako Poláci pocházíme ze země, na jejímž území probíhal holocaust. A na následky genocidy u nás můžete narazit do dnešního dne,“ říká Kos-Krauzeová.

„I proto máme povinnost se neustále vracet k základním otázkám, proč k něčemu takovému došlo a jak naložit se životem po genocidě. Je zvlášť důležité, abychom si ty věci pamatovali, abychom neztratili povědomí o kořenech a systémové logice té spirály násilí. Žádná genocida v historii civilizace se nestala spontánně. Společnost se na ni musí sama připravit – obvykle to začíná slovy a následnou snahou o utváření negativního náhledu na ty, co se nějak odlišují.“

Už jednou vyhráli

Filmy manželů Krauzeových karlovarské publikum už dobře zná. Před třinácti lety vyhrálo Křišťálový glóbus jejich drama Můj Nikifor a silnou stopu v divácích zanechaly i snímky PapuszaNáměstí Spasitele. Jak si letos ve festivalové soutěži povede novinka Ptáci zpívají v Kigali?