Srbové, Bosňáci, Chorvati, křesťané, muslimové. Zástupci všech těchto skupin se scházejí v jednom horském hotelu, mimo turistickou sezónu, aby zde hromadně podstoupili terapii.

Mají totiž něco společného, v devadesátých letech se zapojili do jugoslávského konfliktu a odnesli si z něj hrůzné zážitky a traumata. A teď jim jistý pacifistický terapeut ze Slovinska nabízí pomoc.

„V létě 2010 jsem se zapsal na workshop, který jedna mírová organizace uspořádala pro válečné veterány,“ říká režisér filmu Alen Drljević.

„Chtěl jsem zprvu jen provést průzkum, který by se stal základem pro krátký dokument. Sám jsem bojoval v Bosně, ale myslel jsem si, že tu zkušenost už mám v sobě zpracovanou, že je za mnou, že je to uzavřená kapitola. Avšak ten workshop mě úplně dostal.“

Že je to uzavřená kapitola, si sami sobě snaží namluvit i účastníci oné filmové terapie. Jen tak mimochodem z nich ale vyzařuje vnitřní nejistota i strach, že by v sobě mohli zpětně objevit něco, na co si už dávno zakázali myslet. Jenže právě to se ukazuje jako jediná cesta, jak se aspoň částečně osvobodit od minulosti.

Lidi, co na sebe stříleli

„Seděl jsem tam mezi lidmi, s nimiž jsme na sebe předtím ve válce stříleli,“ vzpomíná Drljević na workshop, který ho dovedl až k jeho prvnímu hranému celovečeráku.

„Samozřejmě tam zprvu vládla atmosféra nedůvěry, ale nakonec mezi námi vznikly neobyčejné vztahy plné porozumění a vzájemné účasti. Zažil jsem tam emocionální napětí, neobvyklou dynamiku v komunikaci i závěrečnou katarzi.“

Jak ale vidíme ve snímku Chlapi nepláčou, žádná katarze není zadarmo. A i když k ní postavy nakonec dospějí, budou po návratu domů stejně žít, i spoustu let po konci války, v prostředí, které podobné vykoupení teprve čeká.

Zručně zrežírované drama, v němž se objevuje plejáda současných předních balkánských herců, bude mít v Karlových Varech světovou premiéru.