Loni zářil na karlovarském filmovém festivalu jako krasavec, kterého se snaží marně svést jeho krajanka Zuzana Mauréry ve filmu Jana Hřebejka Učitelka.

Letos tam, doslova za pár desítek hodin, představí svůj nový film. Čáru. Zachycuje život na slovensko-ukrajinské hranici plný lásky, přátelství, nenávisti, jehož důležitou součástí je kšeftování se vším, co se dá. A je vlastně jedno, zda jste mafián, či právě hájíte litery zákona.

Já jsem vás – promiňte – postřehla až jako muže dobývaného protivného učitelkou v Hřebejkově filmu.

Ano?

Ano. Slušelo vám to tam. Nicméně jste hlavně režisér. Vysvětlíte mi, proč vy, Slovák, dostáváte u nás tolik práce?

Tak to je strašně nacionalistická otázka. (Smích) Ale teď vážně. Tohle je spíš dotaz pro ty, co mi v televizích tuhle práci dávají. Já vám na ni odpovím, že jsem se dobře zavedl na trhu, kde právě zažívají boom kriminální seriály. Produkční společnost, kterou spoluvlastním, u vás začínala s Kriminálkou Anděl pro televizi Nova (rok 2008 - pozn. red.). Pak si to začali dělat sami. A já jsem po různých peripetiích přešel režisérsky k Případům 1. oddělení. Projekt byl úspěšný, následovaly proto další. Lidé v branži prostě věřili, že nedělám průsery...

Minisérii Spravedlnost režíroval Peter Bebjak pro změnu pro Českou televizi. Na snímku dává pokyny Ondřeji Vetchému.

Minisérii Spravedlnost režíroval Peter Bebjak pro změnu pro Českou televizi. Na snímku dává pokyny Ondřeji Vetchému.

FOTO: Česká televize

Představíte mi film Čára, který jste přivezl do Varů?

Odehrává se na slovensko-ukrajinské hranici těsně před vstupem Slovenska do Schengenského prostoru. Tedy v roce 2007 před jejím faktickým uzavřením. Změna vstupuje do života lidí, kteří tam tak nějak po velmi dlouhou dobu spolu žijí. Jakási čára mezi státy tak u nich sice geopoliticky vždy existovala, ale ve skutečnosti nikdy nebyla. Většina z nich pašovala, co se dalo. Vedle zboží převáděla lidi... Ta menšina je měla chytat. Hájit zájmy státu. Což jde dost těžko, když se všichni znáte. V tomhle nelehkém regiónu platí hlavně pravidlo: přežít.

Dá se říci, že snímek popisuje fungování mafie?

Možná to tak vypadá z venčí, ale tam u nás, na východě, jsou důležitější k fungování ve společnosti jiné životní hodnoty: rodina, čest, dodržování nepsaných pravidel.

Jak jste přemluvil dotyčné, aby vám o své činnosti za hranicí zákona vyprávěli?

A víte, že s tímhle problém nebyl? Oni se svěřují rádi. Já jsem, jako ostatně téměř jako každý Slovák, žil dlouho v domnění, že můj stát končí u Košic. Ale za nimi je ještě ohromná oblast, v níž nikdo moc nebydlí. Ti, co tam zůstali, se ale opravdu důkladně znávají.

Vědí, kdo s kým spolupracuje, kdo donáší policii, kdo hraje dvojí hru... My, filmaři, jsme pro ně byli vlastně taková atrakce z Bratislavy, jimž anonymně sdělovali své historky, které jsme převedli do scénáře. My samozřejmě tváře zpovídaných známe, nicméně divákovi zůstanou utajené. Ve filmu se k tomu obvykle v titulcích píše „inspirováno skutečnostmi“.

Peter Bebjak přiváží na festival svůj nový film Čára.

Peter Bebjak přiváží na festival svůj nový film Čára.

FOTO: Ciara.sk

Nicméně tamní policie pravděpodobně pozná, o koho jde. To se dotyční nebojí?

Budou dokonce hrdí na to, že se o nich okolní svět dozví. Oni ale zůstanou stejní. Vezměte to pragmaticky. Musejí se něčím živit. Jejich chování nezměníte odněkud pouze tím, že vytvoříte další čáru na mapě. Schengen, (ne)Schengen. Domorodci si vždy najdou způsob, jak linii překročit. Propašují své zboží, hlavně cigarety, třeba rogaly nebo drony...

Natáčeli jste v Národním parku Poloniny. Vážně jste tam byl ve svém věku poprvé?

Slovák by se nedivil. (Smích) Ne, jak jsem říkal, nejdál jsem byl před tím v Košicích. Ale na slovensko-ukrajinské hranice je to z města ještě hodina a půl jízdy krásným krajem. Plným lidí, které běžně nepotkáte. Podobný přístup k regiónu mají ovšem i běžný Ukrajinci. Považují západ svého státu za velmi zaostalý. Potkáte tam zcela jiný svět, než znáte.

Platí, že film je slovensko-ukrajinský?

Čáře se mluví oběma jazyky. Na festivalu budou pro ukrajinštinu anglické i české titulky.

Pracujete na Slovensku i v Česku. Nelezou vám na nervy ty neustále přesuny?

Trasu Bratislava-Praha zvládám i pod tři hodiny, ale musí jet dálnice. Řekl bych, že od listopadu do března je to hodně v pohodě, dá se zdolat. V těch zbylých měsících je to velmi namáhavé. Raději si tak v téhle době v Praze pronajmeme byt a domů se vracíme tak jednou za dva týdny. Už jsem si na tenhle rytmus zvykl. Prahu beru jako své druhé oblíbené město.

Stále „jen“ druhé?

Ano, doma jsem v Bratislavě.

Vedle režie občas hrajete. Pořád platí, že roli přijímáte jednou za pět let?

To období je asi kratší. Tak jednou za tři čtyři roky. Být hercem je pro mě spíš koníček. To gro práce skutečně dělám za kamerou. Jsem hlavně režisér.

A nemluvíte ve chvílích, kdy jste herec, do natáčení odpovědnému režisérovi?

V tu chvíli se soustředím jen na scénář a roli. Vím, co mám dělat. Herectví jsem kdysi vystudoval. Ovšem ten, kdo rozhoduje na place, je režisér. On přeci ví, jak má celek vypadat. Je to právě on, který vybere správný záběr. Mohu si myslet, že by to byl třeba ten druhý, jenže pravda vyjde najevo skutečně až ve střižně. Jednotlivé části snímku na sebe musí nějak emočně, vizuálně, výtvarně navazovat. A u toho už herec nebývá.

V Učitelce jste hrál krasavce. Proč si pan Hřebejk vybral právě vás?

Ale kdeže, jaký krasavec! Měl jsem v té době o pět kilo navíc. Hrál jsem v těsné staré košili, která se navíc na těle rozevírala, aby to bylo ještě ošklivější... Žádný krasavec!

Slovenský režisér Peter Bebjak.

Slovenský režisér Peter Bebjak.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Dobře. V té socialistické šedi jste ale vynikal. Takže, proč vy?

Doporučil mě kameraman Martin Žiaran. Poradil režisérovi, aby mě pozval na casting. No a tam jsem všechny evidentně přesvědčil. Nicméně v Učitelce jsem opravdu spíš za chudáka. Trpí za to, že milované ženě umožnil emigrovat, aby mohla venku budovat vědeckou kariéru. A on si to pak na Slovensku za ni vyžral.

Probrali jsme vás jako herec, režiséra. Ale vy si píšete i scénáře, že?

Jsem spíše u jejich vzniku. Dohlížím na ně po dramaturgické stránce. Vymýšlím situace. Fyzické psaní nechávám na ty, co to umějí. Shrnu to takhle: dám námět, jenž rozpracovávají jiní.

Teď otázka na hraně. Režíroval jste mimo jiné seriál Mordparta, v němž hraje také ředitel MFF KV Jiří Bartoška. Neměl jste u něj náhodou protekci?

(Smích) Doufám, že ne. Jirka není ten, kdo vybírá filmy do hlavní soutěže. Věřím, že Čára přesvědčila odborníky svou kvalitou, ne tím, že znám pana Bartošku.

A dá se ředitel podobně velké akce vůbec na place ukočírovat?

Je profesionál... Ale ano. Ano. Určitě.

Jiří Bartoška se divákům TV Prima představí od července v seriálu Za sklom. Režíroval jej právě Peter Bebjak.

Jiří Bartoška se divákům TV Prima představí od července v seriálu Za sklom. Režíroval jej právě Peter Bebjak.

FOTO: TV Prima

To je správná odpověď.  Nicméně vy tvrdíte: „Morálně čisté postavy jsou jen v pohádkách.“ Opravdu jste na žádnou takovou nenarazil?

Nevěřím, že někdo takový žije. Každý máme tajemství. Mohou souviset s vaší minulostí. Někdy se prostě dostanete do situace, kdy se zašpiníte, aniž byste chtěli. Je jedno, zda morálně, nebo jinak. Ta nechtěná stopa na vás ulpí. Může vás ale i posílit. Třeba v tom, aby se to už nikdy nestalo. Stanete se díky klopýtnutí lepším.

Jak často klopýtáte?

Já usiluji především o to, abych neubližoval. Dělám to, co si myslím, že je správné.

Tím se oklikou vracíme ke kriminálkám. Musí režisér chápat, co se dělo v mysli pachatele, když ubližoval jiným?

Při natáčení vás ovlivňují hlavně dvě věci. První je scénář líčící nějaký příběh. Druhá linie se odehrává ve vás. Pro příklad zmíním seriál Největší případy Slovenska. Hranými dokumenty jsme se vraceli desítky let zpět, ke kauzám, které byly něčím výjimečné. Při přípravě scénářů jsme se ve vyšetřovacích spisech četli výpovědi, viděli jsme ručně psaná přiznání pachatelů, zhlédli mnoho video rekonstrukcí... Najednou ty situace vidíte jinak. Sice je stále nechápete, ovšem už líp zhodnotíte, proč daný člověk spáchá zločin. Snažíte se pak ve svém životě vyvarovat podobně nebezpečným situacím.

Takže po setmění nechodíte do podezřelých uliček?

Řeknu vám jiný příklad. V době natáčení seriálu jsem si kupoval byt. Věděl jsem díky němu, že nebude v přízemí, ani v pavlačovém domě. To jsou totiž nejčastější místa, kde se páchají zločiny. Stačí vypáčit okno, vyloupnout výplň ve starých dveřích a pachatel je v bytě. Snažím se prostě na základě reálných případů chovat tak, abych se nestal snadnou obětí.

Specialisty natáčel pro Novu. Na fotografii se Zuzanou Kajnarovou.

Specialisty natáčel pro Novu. Na fotografii se Zuzanou Kajnarovou.

FOTO: TV Nova

Takže žijete v pětipatrové novostavbě, uprostřed. Byt je bez výtahu a nemáte balkon.

Ne, bydlím ve čtvrtém patře. Ve staré zástavbě. Ovšem přístup k mému bytu je skutečně jen dveřmi. Okna jsou vysoko. I balkon mám, jen se na něj dostanete opravdu jen z bytu...

Nelezou vám ty kriminálky, promiňte, trochu na mozek?

Snažím se dělat vše pro to, aby tomu tak nebylo. Netočím jen detektivky. Podívejte se na mé filmy, tam budete kriminální linku hledat marně. Čára? Stojí na příbězích obyčejných lidí snažících se přežít? Čistič? To je spíš film noir. Meruňkový ostrov? Melodrama. Zlo byl horor. Všechny tyhle snímky mi umožnily autorsky odpočívat. Posunuly ovšem všechny mé další kriminálky v rámci žánru někam dál.

Opakovaně jste řekl, že na Slovensku se točí těžko. Že dotace dostávají jen snímky „depresivní, intelektuálně laděné“. Změnilo se něco?

Tyhle citace jsou hodně, hodně staré. Na Slovensku se toho ve filmografii v posledních letech opravdu hodně pohnulo. Může za to zejména vznik audio-vizuálního fondu (obdoba Státního fondu kinematografie v ČR - pozn. red.). Najednou se točí deset patnáct snímků ročně, což je oproti devadesátkám nebývalé! I žánrová pestrost je široká. Samozřejmě vždy závisí na komisi, co podpoří. Zda chce oslovit víc festivalové diváky, nebo ty tzv. běžnější v kinech.

Čára podporu získala?

Ano.

Narodil jste se v Partizánskom. Vyrůstal v Chynoranech. Po strojní průmyslovce jste se dostal – na podruhé – na herectví a loutkoherectví. Nejsou ty obory úplně rozdílné?

Jsou, jenže když vám je kolem třinácti, je vám jedno, co budete dělat. Partizanske bylo blízko. Sedm kilometrů. Táta tam pracoval v továrně na boty. Došli jsme k tomu, že nebude špatné jezdit po ránu společně vlakem. Jel v 6.20. V sedm už začínala škola a ve 14.40 jsem jel domů. Záhy jsem ovšem věděl, že strojařina nebude tím, co mě bude v životě bavit. Po maturitě jsem tak zkusil příjímací zkoušky na herectví. Okoukal jsem, co se dalo. Připravoval jsem se pak sám a na podruhé se na vysněnou školu v Bratislavě dostal.

Slovenský režisér Peter Bebjak.

Slovenský režisér Peter Bebjak.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

A proč jste ke dvěma oborům přidal ještě tu režii?

Už za studií herectví jsme natáčel nějaké krátké filmy. Když jsem viděl ale ten první, vyděsil jsem se. Vypadal úplně jinak, než jsem si ho představoval. Ten materiál jsem ani nestříhal...

Byl jste podobně kritický i při práci na Vyvolených? Neničily vám umělecké ego?

Já jsem dodnes za ně rád. Tehdy naší producentské společnosti vypadl podstatný reklamní projekt a my byli úplně bez peněz. Uvažoval jsem o odchodu do Prahy. Jenže přišli slovenští Vyvolení... Bratislava zvítězila. Já jsem z nich navíc nedělal denní reporty. Vytvářel jsem krátké šoty do větších pořadů vysílané jednou za x dnů.

To jste vše musel nakoukat a vybrat nejlepší momenty z mnohahodinových nahrávek?

Jistě, musel jsem hledat konkrétní charakterovou vlastnost dotyčného či dotyčné. Vystavět jejich obraz tak, aby se mohli diváci rozhodnout, zda ve vile zůstane. Těžké to nebylo, vážně. Zase jsem pozoroval lidi kolem sebe. Musel jsem vidět, jak se v určitých chvílích rozhodují, proč dělají to, co dělají. Snažil jsem se pochopit jejich psychické procesy. Podobně jako v kriminálkách.

Šel byste do vily Vyvolených?

Nikdy!