Článek
Máte v tom každoročním shonu čas se zastavit a reflektovat, jak se výběr festivalových filmů mění?
Náhled na vlastní práci je nesmírně důležitý pro kohokoli z nás, co se na dramaturgii podílíme. Každý rok je jiný, protože filmy jsou jiné. Konfrontacemi s nimi si urovnáváme vlastní názory, vkus a vůbec náhled na kinematografii. Do toho se člověk vyvíjí i v osobním životě: stárne, má rodinu, stává se zranitelnějším vůči určitému typu filmů a námětů. Ta kritéria výběru se pořád mění, je to dynamický proces. A je potřeba to pořád nějak reflektovat.
Prošla tedy dramaturgie festivalu v posledních pěti letech, kdy jste za ni odpovědný z pozice hlavy programového oddělení, nějakým vývojem?
Určitě ano, je to provázáno s proměňujícím se vkusem festivalu, který se orientuje na spíše menší filmy, mladší tvůrce, hrajeme čím dál více debutů a druhých filmů. Zpravidla se také soustředíme na teritorium střední a východní Evropy, kde jsme schopni učinit zásadnější objevy. Najít tvůrce, který pak bude moci postoupit na úroveň těch největších festivalů typu Cannes nebo Berlinale. Jako se nám to podařilo třeba s Tomaszem Wasilevským, jenž letos dostal v Berlíně cenu za scénář.
Když mluvíte o vkusu festivalu, do jaké míry je to vkus Karla Ocha?
Do značné míry, samozřejmě, ale zároveň je to i vkus mých kolegů. Letošní rok je pro mě zásadní, protože po pěti letech postupného vývoje je náš tým konečně ve stavu, v jakém jsem ho chtěl mít od začátku. A to se projevuje právě i tím, že je náš vkus nejsevřenější, že už nemusím některé filmy do soutěžního programu tlačit takzvaně na sílu. Aniž by ovšem naše vzájemné diskuse přestaly být podnětné.
Většina lidí z programového oddělení je mladších, někdy i výrazně. Jaké to s sebou nese výhody a nevýhody?
Velkou výhodou o deset a více let mladších kolegů je, že nejsou zatíženi nervozitou a neschází jim zdravé sebevědomí. Mé generaci, která se narodila v první polovině sedmdesátých let, tohle chybí. Vyrůstali jsme pod neustálým tlakem, byli jsme vychováváni k poslušnosti a teď se z toho „na stará kolena“ snažíme vymanit. Oni tento hendikep nemají. Jejich nevýhoda samozřejmě může být nedostatek zkušeností, to, že se jejich náhled na film teprve formuje. Ale to je všechno jen otázka času.
Pokoušíte se promýšlet také další směřování festivalu?
Není to jednoduché, protože každý ročník je hodně odvislý od filmů, které se nám podaří získat. V konkurenci velkých festivalů je to někdy boj. Nejen Rumunům, ale třeba i Řekům s rostoucími úspěchy jejich kinematografie rostou i ambice. A v poslední době musíme navíc často bojovat také s tím, že velké nadnárodní distribuční firmy uplatňují na festivalové filmy své vlastní strategie zaměřené spíše obchodně. A nemusejí tak být vždycky ochotné nechat své snímky promítat u nás.
Jak se v těch sporech dá uspět?
Dlouhodobě se nám vyplácí orientovat se na filmaře. Zahrnujeme je přízní, snažíme se jim zprostředkovat co nejsilnější kontakt s živým publikem, který není v době platforem jako Amazon nebo Netflix zdaleka samozřejmý. V tomto chceme pokračovat, i proto, že zpětná vazba právě od tvůrců je hodně pozitivní. Vary mají za festival, který je tady pro ně.
Zkusme se podívat třeba na rok 2025, na který vychází šedesátý ročník karlovarské akce. Nebudou už v té době festivaly tak trochu přežitkem? A vůbec promítání filmů v kinech?
Kino jako instituci asi nečekají lehké časy. Řada odborníků předvídá do deseti let úplný konec klasické distribuce. Ale o to více myslím lidé budou vyhledávat festivaly a přehlídky. I možnost přímého setkání s filmaři bude jistě získávat na ceně.
Navíc my máme tu výhodu, že většina našich diváků musí do Karlových Varů nějak dojet. Návštěva našeho festivalu je pro ně spojena s tím, že si musí sbalit kufr a někam se vydat, což tomu všemu dodává na exotičnosti, dobrodružství, půvabu, přitažlivosti. Takže o budoucnost se nebojím.
Když si představím rok 2025, tak sice vidím filmy, které se na plátno streamují přímo z internetu, ale diváci pořád sedí na svém místě ve Velkém sále. A v hlavní soutěži boduje čtvrtý celovečerní film Václava Kadrnky.
Proč zrovna tohoto českého režiséra, autora Osmdesáti dopisů?
Protože patří mezi filmaře, které rád sleduji a u nichž mě trápí, že netočí častěji.
Popiska: Umělecký ředitel karlovarského festivalu Karel Och se vyznal k náklonnosti k filmům Václava Kadrnky.