A s ní i Zuzana Stivínová, představitelka hlavní ženské role.

Co pro vás osobně Pustina znamená?

Podobně jako před osmnácti lety Pasti, pasti, pastičky Věry Chytilové – velkou roli ve velkém filmu. Měla jsem při natáčení stejně jako v případě Pastiček pocit velké svobody a zároveň vnitřního klidu. Ani sebevědomí, s kterým občas bojuju, vůbec nebyl problém – věděla jsem, že tu jsem správně. Pustina je vizuálně strhující osmihodinový kus se silným příběhem, který úplně postrádá nejen hluchá místa, ale i takové ty drobné zbytečnosti. Syrovost toho seriálu je nevídaná. V kontrastu s takovým tím „hodným českým filmem“, bude tenhle rozrušující, pro někoho snad až iritující seriál určitě vítaný.

Nosila jste si práci domů?

Samozřejmě že nesundám roli s kostýmem. Každý večer sedím v kuchyni a připravuju se na druhý den, čtu si, co mým scénám předcházelo a co po nich bude následovat. Pak si přepíšu všechny svoje repliky vlastní rukou, líp si je tak pamatuju. To mě naučili Josef Somr a Radovan Lukavský, kteří v Národním hráli třeba jen dvě daná představení na měsíc a měli takové kartičky, které si před představením nebo před výstupem v rychlosti prolistovali.

Drsná starostka severočeské vesnice, Hana Sikorová, ztrácí v obci Pustina podporu svých lidí, vzápětí ji potkává rodinné drama a na to se nabalují další temné události…

Ano, Pustina je temná a intenzivní. Ty první dva díly, co uvidí festivaloví diváci v úterý pátého a v pátek osmého, jsou jen rozjezd! Já sice zvažovala, že bych na ně vzala svoje syny – chtěla jsem je odměnit za to, jak se v době, kdy jsem natáčela a nebyla moc doma, o sebe starali, ale nakonec jsem se rozhodla je ještě ušetřit.

Jak dlouho a kde přesně se točilo? Muselo to být dlouhé a studené, na plátně uvidíme jen sychravo a mlhu…

Vesměs jsme točili u Karlových Varů ve vybydlené Vrbici, pak v Chomutově nebo v zapadlém lomu u Berouna a v Kersku. Sto dva natáčecích dnů, začali jsme tuším na konci loňského října. Vlastně jsme točili po tři roční období. Teplo mi bylo jen jediný den, ten poslední. A to jsme měli skvělé kostýmy od Simony Rybákové, která s tou zimou počítala a vymyslela oblečení tak, aby se dalo vrstvit, aby člověk mohl mít pod tričkem neopren, když bylo potřeba být mokrý.

Pozná divák, které z osmi dílů natáčel Ivan Zachariáš a které Alice Nellis?

To já nevím. Ale vezměte si, že třeba slavný politický seriál House of Cards (Dům z karet) natáčela spousta různých režisérů a Kevin Spacey prostě zůstane Kevinem Spaceym. Nehraje jinak, když ho režíruje Agnieszka Holland, ale samozřejmě můžete poznat díly, které ona natáčela. V našem případě měl Ivan supervizi a věřím tomu, že si jednotný styl ohlídá – a pokud ne, tak určitě proto, že odlišnost není na škodu.

Jaký režisér vlastně je Ivan Zachariáš, který dosud točil reklamy a o celovečeráku jen snil?

Je zvláštní tím, že je úplně normální. Někteří režiséři, zvlášť ti, co mají velké ego, občas přehlížejí herce při práci s hercem. Na špinavou práci mají asistenty, machrujou, ale uvnitř jsou zamindrákovaní a bojí se udělat zásadní rozhodnutí. To Ivan není. Je soustředěný, sebevědomý a miluje svoje herce, což je naprosto zásadní předpoklad režisérské práce.

Já nevím, proč to spousta režisérů tak dělá, že vás hned první den zdrtí a vy se pak zatáhnete a prostě nedokážete odvést dobrý výkon. Chráníte se – my herci jsme hrozně zranitelní. Přijdu na plac obnažená, a když mi někdo vrazí kudlu do břicha, tak se stáhnu. Dělám dál svoji práci, ale zmizí to kouzlo, to něco navíc. A Pustina to kouzlo má!