Vaše práce skončila, jak se cítíte?

Když jsem včera kontroloval zvuk v sálech, v nichž se bude film promítat, najednou mi začaly vadit ty nejdrobnější detaily, říkal jsem si, že se chci vrátit úplně na začátek a celé to předělat. A tak jsem si uvědomil, že už musím opravdu Anthropoid nechat žít jeho životem. Udělali jsme všechno, posíláme svou práci divákům.

Jak jste z toho množství získaných podkladů vybíral fakta pro film a kolik prostoru zůstalo pro vaši fantazii?

Člověk se při sbírání podkladů stane detektivem. Pátrá v archívech, mluví s lidmi, kteří mají nějaký příběh. U atentátu na Heydricha ale vznikl ten problém, že všichni mají nějakou teorii, každý zná nějaký příběh. Všechny rozhovory začínaly stejně: A víte, že...? Věděl jste, že...?

Jenže spousta těch příběhů jsou mýty a konspirační teorie. Těch je kolem Heydricha opravdu hodně a dokonce jeden z klíčových svědků, pan Vaněk, vyprávěl kdysi věci, které nebyly pravda. A vedle toho čtete, studujete, názory se liší... A pak se musíte probrat kostrou té události a v určitou chvíli si říct: tohle dám do filmu, protože mi to připadá správné. Takže v jistém ohledu je Anthropoid můj výklad atentátu na Heydricha.

Ale není to dokument, je to film...

Když točíte pravdivý příběh, nemůžete změnit fakta. Známe data, víme zhruba, co se stalo, víme zhruba, kdo se toho účastnil, a víme, jaký to mělo dopad. Ale nevíme, co Kubiš říkal Gabčíkovi, nevíme, jaký byl vztah paní Moravcové s manželem.

Tyto věci jsou otevřené a právě tam nastupuje má adaptace. Šlo mi ale hlavně o to, aby se diváci dokázali vcítit do lidí, kteří stáli v roce 1942 před nacisty. Snažili jsme se vyjádřit emocionální stránku události.

Sean Ellis prostudoval k Anthropiudu spoustu historických zdrojů.

Sean Ellis prostudoval k Anthropoidu spoustu historických zdrojů.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Také jste zachytili Prahu té doby. Jak to se podařilo?

Výprava byla velmi důležitá. Pečlivě jsme dělali široké záběry Prahy a vycházeli jsme přitom ze starých fotografií. Porovnávali jsme je s tím, co vidíme, zkoumali jsme, která budova je z té doby a která je nová, natočili jsme to a pak dali digitálním technikům, aby to zpracovali tak, aby výsledek vypadal jako Praha roku 1942.

Víte, když mluvíme o minulosti, v myšlenkách nám trochu ztmavne, je jakoby sépiová. Proto jsme točili se sépiovými filtry a také jsme použili menší formát, aby měl film zrnitou strukturu, která vyvolává vzpomínky na minulost.

Prahou ve filmu dokonce jede stará tramvaj...

Skvělé bylo, že tramvaj, která při atentátu opravdu byla, ještě pořád existuje. Má stejné číslo, je to zkrátka ona. Je samozřejmě drahé dostat ji do ulic dnešní Prahy, ale myslím, že se to vyplatilo.

To jsou ty nákladné části filmu, například jsme museli znova postavit kostel, v němž se parašutisté ukrývali. Spolklo to deset procent celého rozpočtu.

Jednu z hlavních rolí hraje Aňa Geislerová, ale není jediná Češka. Jak jste obsazoval?

Přijel jsem do Prahy s Jamiem Dornanem a Cillianem Murphym, kteří hrají Jana Kubiše a Josefa Gabčíka, a další obsazení jsem hledal k nim. Aňu mi doporučil český koproducent. Viděl jsem ji v Želarech, nominovaných na Oscara, a byl jsem přesvědčen, že je skvělá. Vypadala jako Greta Garbo. Ale je trochu starší než postava, kterou měla hrát. Nicméně přišla, četla scénář a pak jsme je dali dohromady s Cillianem a bylo to jasné.

A pokud jde třeba o Alenu Mihulovou, do její role jsme původně obsadili jednu anglickou herečku. Ta ale nakonec z vážných důvodů nemohla a museli jsme hledat novou. Já si uvědomil, že je to tak důležitá postava, že ji musí hrát Češka. A když jsem se podíval na film Domácí péče, věděl jsem, že to je ona.

Jediný, ale vážný problém byl, že neuměla anglicky. Řekla nám, že se dokáže naučit text v angličtině, aniž by znala jazyk. Dal jsem jí na to týden. Myslím, že se učila se svou dcerou, která anglicky umí výborně, a zvládla to skvěle.

Jak se cítíte, když máte právě tento film poprvé představit sice na mezinárodním festivalu, ale přece jen převážně českým divákům?

Je to mé vyznání lásky České republice. Doufám, že ho české publikum přijme.