Na úvod se vrátím o týden zpět, kdy jste uveřejnili, že karlovarský festival zahájí film Seana Ellise o atentátu na Heydricha Anthropoid. Co od něj můžeme čekat?

Jeho světová premiéra je podle mého názoru jedním ze zásadních milníků novodobé historie karlovarského festivalu. Jde o velký evropský film s mezinárodně uznávaným hereckým obsazením, navíc vypráví o tématu, které je úzce spojeno s naším teritoriem. Viděl jsem verzi těsně před dokončením a byl jsem naprosto nadšen. Sean Ellis natočil dobový film výrazně moderním způsobem, který činí prožívání jeho příběhu mimořádně intenzivním. A české diváky můžu uklidnit, na něm snímku je vidět, že režisér strávil studiem atentátu na Heydricha patnáct let.

Takže žádné Lidice ani Lída Baarová?

Pravý opak – jak v záměru tvůrců, tak pokud jde o výsledný tvar.

Film Anthropoid se bude promítat jak v rámci slavnostního zahájení MFF Karlovy Vary.

V Anthropoidu si zahráli i Aňa Geislerová a Cillian Murphy.

FOTO: KVIFF

Včera jste pak oznámili, že jste do hlavní soutěže festivalu jako české zástupce vybrali Učitelku a Vlka z Královských Vinohrad. Proč zrovna tyto snímky?

Učitelka, která je technicky vzato slovensko-českým filmem, natočeným českým režisérem Janem Hřebejkem, je výtečně napsané a precizně zrežírované drama se skvělými hereckými výkony. Mimo jiné si od ní slibujeme, že má tím, jak srozumitelným způsobem zobrazuje zdejší školní a potažmo i politickou realitu, potenciál oslovit naše zahraniční publikum, včetně filmových profesionálů.

Na rozdíl od Učitelky poslední snímek v březnu zesnulého Jana Němce Vlk z Královských Vinohrad definicím spíše uniká. Je jakousi sumou režisérova tvůrčího i osobního života. Ukazuje se tu jako „autor“ v tom smyslu slova, který se snažíme v naší dramaturgii propagovat: jako tvůrce s nezměrným intelektem, ale i se schopností oslovit podobně naladěného diváka emocionálně, k tomu hnaný kupředu touhou nacházet nové cesty filmového vyjadřování. Navíc Jan Němec, bez nadsázky legenda české i světové kinematografie, byl s karlovarským festivalem úzce spjat. Dokonce zde několik záběrů Vlka před rokem natočil.

Jaké je to vidět vlastní festival na plátně?

Jedná se opravdu jen o pár minut. Pocit je to zvláštní, umocněný Němcovou specifickou optikou i poetikou. Celý jeho film byl pro mě velmi emotivním zážitkem. Ostatně poprvé a naposledy jsem s ním mluvil právě loni v Karlových Varech, kdy za mnou přišel a vyprávěl mi o svých dojmech z našeho festivalu.

Jak jsem ho znal, tipl bych si, že jenom nechválil.

K mému mírnému překvapení byl veskrze pozitivní.

Jan Němec (12. 7. 1936 – 18. 3. 2016)

Jan Němec na loňském karlovarském festivalu

FOTO: Petr Horník, Právo

Proč se film Učitelka českého režiséra Jana Hřebejka a českého scenáristy Petra Jarchovského točil na Slovensku?

Co vím, tak jim byly u našich východních sousedů vytvořeny mimořádně příznivé pracovní podmínky, především co se týká lidského potenciálu. Například slovenští herci, hlavně představitelé dětských rolí, jsou v Učitelce skutečně prvotřídní.

Které další filmy v hlavní soutěži by se daly vypíchnout?

Každým novým počinem nás překvapí Maďar Szabolcs Hajdu, zejména pokud jde o formální přístup. Jeho Rodinné štěstí je břitká komorní studie dvou rodin, které jsou nuceny trávit čas v jednom velmi neobvyklém bytě. Po třech letech od diváckého hitu Ať žije svoboda! se pak do karlovarské soutěže vrací Ital Roberto Andò s filozofickou detektivkou Zpovědi s tradičně vynikajícím Tonim Servillem v hlavní roli.

Dále jsme pyšní, že se nám podařilo do klání o Křišťálový glóbus dostat nový titul „našeho“ Ivana Tverdovského, ruského režiséra, jehož Nápravná třída po vítězství v karlovarské sekci Na východ od Západu objela mimořádně velké množství festivalů. Tverdovského fantaskní drama se jmenuje Zoologie a vypráví o osamělé ženě středního věku, která se jednoho rána probudí a zjistí, že jí narostl ocas. No a nemohu nezmínit ani německou psychologickou romanci Prvotní štěstí Svena Taddickena s úchvatnými hereckými výkony Martiny Gedeckové, kterou známe z oscarových Životů těch druhých, a Ulricha Tukura, jenž hrál v Bílé stuze, která zvítězila pro změnu v Cannes.

Stihlo se do některých filmů z hlavní soutěže či obecně z programu festivalu obtisknout i nejdiskutovanější téma posledního roku, uprchlická krize? Nebo je ještě brzo?

V dokumentární soutěži uvádíme francouzský snímek Ambulance, který jsem viděl na březnovém pařížském festivalu Cinéma du Réel. Odehrává se v ordinaci na předměstí francouzské metropole, kde lékař, jinak nesmírně zajímavá osobnost, léčí imigranty, kteří nemají nejen zdravotní pojištění, ale často ani střechu nad hlavou. Navzdory očekávání byli pařížští diváci nejen dojatí, ale i rozesmátí – jde o nesmírně komplexní pohled na dané téma a myslím, že osloví i naše publikum.

I v dokumentární soutěži máme české vyslance…

Z jejího letošního složení máme obrovskou radost, jež se týká i obou českých zástupců. FC Roma reprezentuje mladší generaci tvůrců, ovšem s komplexností záběru a jistotou stylistického přístupu zavedených filmařů. Čtenáři jistě znají fotbalový klub z titulu filmu složený převážně z romských hráčů, který byl konkurenčními týmy bojkotován. Režisérské duo – Tomáš Bojar, Rozálie Kohoutová – přibližuje jejich úsilí přesvědčit soupeře, že jim jde skutečně pouze o fotbal. Je jasné, že film se nemůže nedotknout českého vztahu k menšinám, nicméně tak činí velmi originálním způsobem.

Dokumentarista Miroslav Janek

Miroslav Janek s Českým lvem za dokument Olga

FOTO: ČTK

Nový snímek Míry Janka Normální autistický film je pak silným a svěžím zážitkem. Filmař zde nabízí velmi živý portrét několika dětí různého věku a různého stupně postižení. Po jeho zhlédnutí si divák nutně klade otázky zkoumající podstatu slov jako „postižení“, „normální“ a podobně. Janek je mistr emocionálně komplexních audiovizuálních tvarů, které přitom působí samozřejmě, přirozeně a zkomponované s lehkostí.

Debata v české a obecně evropské společnosti je v poslední době docela vyhrocená. Jste připraveni i na ostřejší reakce diváků?

Jakákoli reakce, včetně té ostré, je pro festival dobrá, protože vybízí k diskusi a polemice. Naší noční můrou je indiferentní publikum, které necítí potřebu se k filmům vyjadřovat a třeba se vůči nim i vymezovat. I když je pravda, že opravdu vyhrocenou reakci, kdy by šlo takzvaně o krk, si za svých patnáct let na festivalu nevybavuji. Snad i proto, že naše publikum dává před plamennými projevy přednost snaze pochopit dané téma nebo způsob jeho zpracování. Ale kdo ví, třeba se dočkáme letos.

Chtěl bych se dotknout ještě sekce Na východ od Západu. Jak se tady, v paletě prvních a druhých filmů tvůrců převážně z východní Evropy, vyjímá tuzemský zástupce Polednice?

Já bych řekl, že se zdravým sebevědomím. Polednice je dalším titulem skupiny mladých filmařů, kteří na sobě tvrdě pracují a jejichž tvorba je film od filmu zajímavější nejen pro Česko, ale i pro zahraničí. Osobně jsem velmi zvědavý na reakce cizinců, pro které nebude divácký zážitek zatížený dobrou znalostí či aspoň vágním povědomím o Erbenově baladě.

Video

Upoutávka na film Jiřího Sádka Polednice

Loni jsme spolu mluvili o tom, že se v českém prostředí možná rodí něco jako „nová nová vlna“. Dá se – třeba i se zřetelem k Polednici – už dnes říct, zda to tehdy bylo jen trochu bláhové přání, nebo se opravdu v českém filmu něco děje?

Loni jsem se s tímto označením snažil nakládat velmi opatrně, ono ovšem začalo žít tak trochu vlastním životem bez ohledu na podmiňovací způsob, který jsem tehdy zvolil. Nicméně jisté je, že ve srovnání se situací kolem roku 2010 u nás přibylo zajímavých režisérů, jejichž tvorba je na zahraničních festivalech uváděna častěji než jen zřídka a náhodně. Ve Varech jsme před rokem představili hned několik kvalitních českých absolventských filmů a doufáme, že na další snímky jejich tvůrců nebudeme muset dlouho čekat.

Jeden z těch loňských výrazných debutů, David režiséra Jana Těšitele, jste uváděli v sekci Fórum nezávislých. Ta ale letos v programu po dlouhých letech chybí. Proč?

Zrodila se v devadesátých letech jako nesoutěžní přehlídka pod vlivem tehdy silného fenoménu amerického nezávislého filmu. Postupně se změnila v soutěžní. Ale bylo čím dál složitější vysvětlit, co je to ta „nezávislost“. Zvlášť když tento pojem přešel coby rentabilní i do slovníku hollywoodských studií či veřejných evropských institucí. Zároveň se proměnil vkus festivalu, v hlavní soutěži mnohem častěji než dříve uvádíme filmy mimořádně zajímavých debutantů, snímky takzvaně menší, alternativní a na hraně. Sekce Fórum nezávislých tak začala být přirozeným způsobem nadbytečná.